Domů Dění v regionech Pět set světl...

Pět set světlušek rozzářilo Riviéru. Jak se běhá s nevidomými?

Světluška

Asi pět stovek lidí se sešlo v teplý jarní večer na brněnském koupališti Riviéra. Nešlo ale o první ponoření se do zatím studené vody, hlavní výbavou nadšenců, mezi kterými byl i fotbalista Petr Švancara nebo olympijská medailistka Šárka Kašpárková, byly tenisky. V devět hodin se do tmy rozzářily stovky malých světelných bodů – čelovek na hlavách běžců. A první brněnský Běh pro Světlušku mohl začít.

Jedno z těch stále se pohybujících světýlek patřilo i mně. Svoji běžeckou premiéru na podobné akci jsem si původně plánovala užít v relativním klidu ve společnosti ostatních trénovaných i svátečních běžců, nakonec jsem si z tří a půl kilometrového běhu odnášela mnohem větší zážitek.

Jednou ze základních myšlenek celé akce je totiž spojení světa vidících a nevidomých a přiblížení světa lidí s poruchou zraku ostatním. Stovky individuálních běžců, mezi kterými se našly také malé i větší děti, tak doplňovaly běžecké dvojice utvořené z nevidomého a vidícího sportovce. Mě samotnou organizátoři spárovali se zrakově handicapovaným sympaťákem Láďou.

„Takto ve dvojici běžím poprvé, jinak běhám ve dne sám,“ vysvětluje mi Láďa, kterému zrak ještě alespoň trochu slouží. I když jsem ráda, že i pro mého běžeckého partnera je dnešní běh premiérou, zároveň mi začíná docházet, jak důležité bude moje vedení. V hlavě mi už běží katastrofické scénáře toho, jak padáme do Svratky nebo narážíme do stromu.

Průvodcům nevidomých se tu říká „trackeři“

Vyhnout se podobným nepříjemnostem je totiž hlavním cílem každého průvodce nevidomého, kterým se tady říká „trackeři“.

„Je potřeba upozorňovat hlavně na zatáčky, stoupání a klesání nebo třeba kaluže,“ dává mi cenné rady nevidící Martin, který už má za sebou více podobných závodů. Mokro naštěstí není, takže kaluže mám snad z krku, pomyslím si.

To už je ale těsně před devátou hodinou a mraky světlušek se houfují ke společnému startu. Je to skvělý pohled

„Všechna tahle světla mě dost oslňují,“ poznamenává Láďa a oba se pevně chytáme za tlustou gumu, díky které spolu neztratíme kontakt.

Světluška

Trackera jsem dělala sympaťákovi Láďovi.

Po mírném zmatku, kdy jsme byli z nějakého neznámého důvodu obrácení na opačnou stranu, už startujeme. Začínáme sice zlehka, abychom si vyzkoušeli vzájemnou komunikaci, ale i tak Láďa nasadí dost svižné tempo. První prudkou zatáčku na prudce se zvedající dřevěný most zvládáme v pořádku. Občas nastane tlačenice, ale běžci respektují naše zářivě žluté vesty a obíhají nás ohleduplně.

Brzy zjišťuji, že moje nervozita, jestli najdu ve tmě správnou cestu, byla zbytečná – před i za námi běží spousta lidí, kolem trasy jsou navíc rozvěšeny červené svítící tyčinky a na rozcestích zbloudilé běžce zachraňují organizátoři. Jako větší problém se nakonec ukazuje nedostatek dechu. I když jsem zvyklá pravidelně běhat trasy kolem pěti kilometrů, jsem u toho většinou sama a rozhodně u toho nemluvím.

První překážky

Hned na začátku běhu nás čekají dva mosty, z nichž jeden má u vstupu masivní betonový blok a jen relativně úzkou mezeru na průchod. První kritické místo jsme ale zvládli. Dál se musíme poprat i s několika serpentinami a spíše lesním terénem s občas vyčuhujícími kořeny. Běžíme docela rychle, Láďa ale naštěstí reaguje na změny podmínek ještě lépe než já, a když se začnou na cestě objevovat nerovnosti, začne hned našlapovat opatrněji a více z vysoka. Má s takovýmto běháním určitě větší zkušenosti než já.

Potom už se dostáváme na příjemnou asfaltovou cestu, která vede podél řeky. Láďa zrychluje a já využívám rovné trasy k tomu, abych nabrala dech a udržela s ním krok. To už míjíme běžce v protisměru, kteří už mají za sebou polovinu běhu a vrací se na start. O několik minut později i my opisujeme smyčku pomyslného okruhu, která nás vede parkem u Anthroposu. Tam na chvíli ztratím koncentraci a upozorním na zatáčku vlevo, i když všichni běžci běží doprava. Láďu to naštěstí nerozhodí a v klidu mě opraví.

„Jsem zvyklý na to, že musím dávat větší pozor, když ženy mluví o tom, kam mám zabočit,“ glosuje situaci s humorem a aniž bychom zvolnili tempo, pokračujeme dál. Rozhoduji se, že líčení příhod s mým ne úplně fungujícím orientačním smyslem a faktu, že jsem start našla hlavně díky lidem s gumovými tykadélky před vchodem na koupaliště, nechám až na občerstvení po závodě.

Uvědomuji si, jak málo i s čelovkou vidím

Vracíme se zpátky stejnou cestou, a potkáváme rodiče s malými dětmi, z nichž některé ze všech sil šlapou do malých kol nebo koloběžek. Znovu nás čeká série serpentin a mostů. Uvědomuji si, jak málo i s čelovkou ve skutečnosti vidím, jak moc se orientuji podle ostatních i jaké vjemy mi dávají nohy, dopadající na různý povrch.

Vybíháme mírný kopeček k poslednímu mostu a já už cítím, jak mi tuhnou svaly. Slyšíme moderátora, který hlásí, že kolem Riviéry právě probíhá asi pět set světlušek. To už jsme na cílové rovince a lidé ve stáncích s reklamními předměty i zástupci sponzorů nás i ostatní dobíhající sportovce hlasitě povzbuzují. Oba ještě zrychlujeme a improvizovaně troubíme na dámskou trojici před námi. Slečny sice udělají místo, ale jen tak pro jednoho běžce, a tím my se neprotáhneme. Předbíháme je tedy oklikou přes trávník a vbíháme do cíle.

Láďu musím rychle brzdit, ještě má sil na jedno kolo. Já už jsem dost vyřízená. Běhání ve tmě, upozorňování na změny a rychlý partner mě opravdu dostalo. Objímáme se a já jsem ráda, že jsme to zvládli, aniž bychom si ublížili. Slibuji Láďovi, že budu trénovat a příští rok poběžíme rychleji.

Za několik minut dobíhá i Martin a ostatní dvojice. Všichni se usmívají od ucha k uchu, i když těžce oddychují. Ještě si chvíli popovídáme a pak se pomalu rozcházíme domů.

První ročník Běhu pro světlušku se opravdu vydařil a já už se těším na další. Doufám, že z toho v Brně uděláme stejnou tradici jako v Praze. Tam se letos Stromovkou vydalo přes čtyři tisíce běžců a společně vybrali téměř dva miliony korun.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *