Domů Dění v regionech „V hospici se...

„V hospici se cítím mnohem lépe. Budu žít ještě dlouho“

Redaktorka Moravského hospodářství strávila dva dny v brněnském Hospici svaté Alžběty jako dobrovolnice.

Reportáž – „Já neumřu. Jsem tady omylem. Brzy odsud odejdu,“ upřeně se na mě dívá modrýma očima šedesátiletá paní Jana z postele. Narezavělé vlasy má rozpuštěné, růžové pyžamo jí ladí k barevným stěnám. Čistotou voní už na dálku. V brněnském Hospici svaté Alžběty je první den. Když jí pomáhám z postele na vozíček, jejímu optimismu věřím. Přece není možné, že by tak aktivní žena měla před sebou jen několik měsíců, týdnů, dnů života…

„Přestože je hospic zdravotnické zařízení, snažíme se, aby se tady lidé necítili jako v nemocnici. Prostředí musí připomínat domov. Proto dbáme na to, aby mohl mít skoro každý svůj pokoj. Rodina může přijít čtyřiadvacet hodin denně. Když je to možné, pomáháme lidem u nich doma. Je ale nutné, aby se mohla rodina o nemocného postarat,“ prozrazuje předsedkyně občanského sdružení Gabriela, provozovatele Hospice sv. Alžběty, Jitka Smejkalová. Jako právnička se stará o to, aby hospic fungoval bez problémů s úřady a pojišťovnami. Spolu s ostatními pracovníky vedení hospice se snaží získávat sponzorské dary, pořádají akce na podporu hospicové péče.

Atmosféru domova tady vytváří hlavně obětavý personál. Ošetřovatelky, sestřičky, lékařky, psycholog a dobrovolníci. Ti všichni se snaží pomoci nejen fyzicky, ale také psychicky. Hospic je totiž paradoxně místem, kde se lidé necítí vystresovaní.

„Než jsem sem přišla, prošla jsem si asi pěti nemocnicemi. Byla jsem připojená na přístrojích a hadičkách. Lidé kolem mě chodili po špičkách. Neviděla jsem moc vlídných úsměvů. Žila jsem v neustálém stresu, zda se dožiju rána, nebo jestli odejdu po svých ke své rodině,“ vzpomíná další pacientka, pětasedmdesátnice Miroslava. O tom, že se vrátí z hospice domů, nepochybuje.

„Cítím se teď mnohem lépe. Budu ještě dlouho žít,“ ujišťuje. Nikdo jí to nevyvrací. „ Někdy se nám stává, že se lidé z hospice vrací ke svým rodinám a žijí ještě několik let,“ dává naději psycholog David Štěpánek.

I tak je hospic symbolem posledního místa našeho pozemského života. Místo, kde dochází k usmíření rodin, smíření se se svým životem a pak… se smrtí.

Když jsem do hospice nastoupila na dva dny jako dobrovolník, čekala jsem, že se budu bavit s lidmi, kteří na tuto logiku přistoupili. Smířili se s tím, že jejich život brzy skončí.

Dva dny nejsou dobou, kdy si můžu udělat objektivní názor. Jedno jsem ale pochopila: se smrtí se nesmíříte nikdy. Ani když vás čeká za dveřmi. Mnohem méně strachu ale budete mít ve chvíli, kdy budete vědět, že váš život nekončí jen posledním vydechnutím. Potřebujete vědět, že váš život ve vašich blízkých zanechal stopy. Váží si vás za to, co jste v životě udělal. Musíte vědět, že svůj život končíte důstojně.

„V hospici chceme být lidem průvodci. Musíme vědět, kdy je máme chytnout za ruku a povídat si s nimi o jejich osudech. Chovat k nim úctu, protože každý z nás je originál. Tak jako obraz v galerii,“ říká zakladatelka a první primářka Hospice sv. Alžběty Viola Svobodová. Ani ona se neubrání slzám při vzpomínkách na lidi, kteří v hospici zemřeli.

„Není to tak, že bychom si zvykli na to, že lidé odcházejí. Jsme ale rádi, že jim můžeme pomoci odejít důstojně a s pokojem v duši,“ doplňuje ji vrchní sestra Michaela Kaňová.

Proto se personál snaží, aby i lidé, kteří se už nemůžou hýbat a jsou závislí na fyzické péči, mohli alespoň na chvíli zapomenout na své omezení. Když to jde, vyvezou je do zahrady. Pomůžou jim natrhat květiny. Čtou jim knížky.

Každý týden v pondělí můžou jít věřící lidé na mši. Ve středu zase do „kavárny“. Paní Marta Nováková, která bydlí nedaleko, upeče pro klienty hospice koláč, uvaří kávu. Další dobrovolnice pak s nemocnými a jejich rodinami malují na látky nebo hedvábné šátky a zpívají s nimi jejich oblíbené písničky. „Už jsem darovala dva šátky své dceři. Doufám, že mi tenhle modrý nechá alespoň chvilku u mě, ať se jím můžu kochat,“ směje se nad svým uměleckým dílem v posteli paní Helena.

**********

Jak funguje Hospic svaté Alžběty

Na jižní Moravě fungují pouze dva hospice. V Brně a v Rajhradě. Brněnský hospic je menší – pro 22 lidí. Provozuje jej občanské sdružení Gabriela, které využívá prostorů kláštera konventu sester alžbětinek v Kamenné ulici. Hospic ale není církevní organizací.

Podle zákonů spadají hospice do zdravotnické péče. Budova ale nemocnici nepřipomíná. Pokoje jsou zařízené většinou pro jednoho, maximálně pro dva pacienty. Nemocní lidé se zde dočkají kompletní péče: zdravotnické, ošetřovatelské, psychologické, duchovní i sociální. Pokud potřebuje rodina v tomto ohledu pomoc, ale chce se o nemocného postarat v místě domova, může využít takzvaného domácího hospice (Domácí hospic Tabita). Zaměstnanci jsou připravení 24 hodin denně přijet pomoci. Můžete si zapůjčit i polohovací postele a další zdravotní pomůcky.

Hospic je ze šedesáti procent financovaný z peněz zdravotních pojišťoven, třicet procent nákladů hradí z dotací města Brna a Jihomoravského kraje. Deset procent peněz musí vedení hospice zajistit od sponzorů a dárců. Často za ně kupuje zdravotnické pomůcky, matrace nebo drobnosti, které pacientům udělají radost.

**********

Vydavatel Moravského hospodářství – společnost Magnus Regio – proto spolu se svými partnery věnuje Hospici svaté Alžběty finanční dar ve výši padesáti tisíc korun. Šek předá ředitelka společnosti Magda Slaninová na benefičním Galavečeru Magnus Regio 10. Prosince 2010 v brněnském Mahenově divadle.

Pokud chcete přispět i vy na provoz tohoto zařízení, podívejte se na stránky www.hospicbrno.cz , kde kromě podrobných informací naleznete i číslo účtu.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *