Domů Kultura a zábava Miroslav Netí...

Miroslav Netík: Jsem velmi emocionální člověk. Než si vše utřídím a namaluji, bývá to tuhý zápas

0
Miroslav Netík: Zánik - olej na plátně

Psát o malíři Miroslavu Netíkovi, to znamená psát o čtyřiadevadesáti letech života plného zážitků, cest, emocí a díle, ve kterém se to všechno odráží. Člověk by mohl zaplnit stohy papíru a pořád neříct vše. Nejlepší tedy bude, když promluví autor sám a jeho obrazy, které divákům stále znova učarovávají kultivovanou paletou barev a silným citovým nábojem.

Přece alespoň krátce. Malování a obrazy provází Miroslava Netíka od útlého mládí, kdy ve dvanácti letech, to bylo ještě před druhou světovou válkou, objevil na půdě u faráře Selichara v Německé Rybné pětatřicet obrazů Antonína Slavíčka. Učarovaly mu tak, že mu farář poslal barvy a od té doby malování Miroslava Netíka nepustilo. V patnácti se proto i přes odpor rodičů přihlásil na brněnskou Školu uměleckých řemesel a o budoucnosti plné pilné tvorby bylo rozhodnuto.

Miroslav Netík: Milenci - olej na plátně

Miroslav Netík: Milenci – olej na plátně

Pak přišla válka, která se panu Netíkovi hluboce zapsala do duše. Podle zážitku z rozbombardovaného Norimberku, který spatřil při cestě na svou první výstavu v Paříži, namaloval obraz Zánik. Obava a hrůzy války se ale jako téma prolínají řadou jeho děl.

Zážitky z války i z cest

Cesta do Paříže byla sice první, ale rozhodně ne poslední příležitostí, při které se malíř Netík podíval za hranice. „Procestoval jsem celou Evropu i Asii. Jen na tu Ameriku jsem nějak zapomněl,“ usmívá se Miroslav Netík, ve svých čtyřiadevadesáti letech stále obdivuhodně vitální. Zážitky z ciziny si našly cestu i do jeho díla. Ať už to byly dojmy z Uzbekistánu, Japonska, Španělska či dalších zemí, které navštívil, vždy je dokázal přetavit v olej, kresbu či akvarel.

Miroslav Netík: Z cest - akryl

Miroslav Netík: Z cest – akryl

Brněnské skupiny

Akvarelů se ostatně hodně namaloval i v Brně, které je s jeho tvorbou celoživotně úzce spjaté. Složitou techniku dokonale zvládl a stejně mistrně se popasoval i s olejem. Jeho největší díla vznikala v ateliéru na brněnském Moravském náměstí, kde se scházela i skupina malířů a výtvarníků známá jako Profil 58, které byl Miroslav Netík členem.

Miroslav Netík: Slečna Mici - akryl

Miroslav Netík: Slečna Mici – akryl

V Brně i sportoval, hrál fotbal a tenis a sport i maloval. Zápas a boj je jeho tvorbě vlastní – ať už ten vnitřní, emocionální, tak i jako motiv. Známé jsou jeho strhující zpodobnění španělské koridy nebo kohoutích zápasů, které si mohli diváci prohlédnout i na jeho zářijové vernisáži.

Miroslav Netík: Kohouti - akryl na plátně

Miroslav Netík: Kohouti – akryl na plátně

Obrazy zkrátka byly a jsou nedílnou součástí bohatého života malíře Miroslava Netíka. I dnes v jeho čtyřiadevadesáti letech má ve svém ateliéru práce, které dokončil teprve nedávno. Již více než deset let dává přednost akrylovým barvám. Posledních několik měsíců mu sice zdravotní problémy malovat nedovolují, ale když s ním mluvíte a vidíte jeho elán, je vám jasné, že už teď se těší, až znovu zasedne k malířskému stojanu.

Rozhovor:

Vzpomenete někdy na ty úplné začátky, jak jste se dostal k malování?

To už je strašně dávno. V patnácti letech jsem se přihlásil na brněnskou Školu uměleckých řemesel (ŠUŘ). Tatínek tehdy chodil kolem školy a čekal, jak to všechno bude. No, dopadlo to výborně a zkoušku jsem udělal.

Co vám studium na ŠUŘce dalo?

Pro mě to byla obrovská škola, měli jsme vynikající kantory. Na grafiku profesora Dillingera a poslední dva roky jsem dělal speciálku u profesora Hrbka, to byl vynikající pedagog. A pak jsme tam měli architekta Zdeňka Rossmanna. Ten si mě obrovsky oblíbil a já mu dva roky pomáhal při přípravě výpravy pro divadla v Brně. Velice mi důvěřoval a po škole mě chtěl zaměstnat jako šéfa grafiky v Orbisu. Tehdy jsem mu řekl, ať se nezlobí, ale že chci dělat něco jiného. On to nemohl pochopit, ale nakonec uznal, že jsem se vydal správnou cestou.

Brzy po škole jste začal vystavovat a dostal jste se i do zahraničí.

Ano a hned první výstavy v Paříži a Norimberku dopadly výborně. Ale největší událost byla Japonsko. Tam jsem byl čtrnáct dní. Spávali jsme jako Japonci, na podlaze a přes den jezdili po památkách. Jednou jsme chtěli vyjet na Fudži, ale počasí se natolik zhoršilo, že náš hostitel pan Hirasawa řekl, že se pojedeme raději podívat na výstavu světového umění. Picasso tam měl celý svůj pavilon a bylo to úžasné. Na to nikdy nezapomenu.

Vy jste ohromně cestoval, ale tvořil jste hlavně v Brně.

No samozřejmě. Nějakých dvanáct let jsem tu dělal akvarely. To jsem v Brně prošel a namaloval, co se dalo. Bylo to celkem kolem tisíce obrazů, denně dva i tři akvarely. To pro mě byla obrovská škola, protože akvarel je strašně složitý. A já ho, myslím, zvládl velice slušně.

Pak jsem přešel na malbu. Můj starší bratr mi postavil malý ateliér, ve kterém jsem maloval takových osm let. Potom jsem se přestěhoval do ateliéru na Moravském náměstí. Tam byl nádherný výhled a měl jsem tam skvělé zázemí.

Co ostatní brněnští výtvarníci. Setkávali jste se?                                          

No ano. V osmapadesátém začaly vznikat takzvané skupiny, taková sdružení výtvarníků a umělců. V Brně byly celkem čtyři. Ta naše se jmenovala Profil, byli jsme v ní všichni chlapci kolem třiceti, pětatřiceti let. Chatrný, Jiří Hadlač, Drápal, Vašica, všechno známí výtvarníci. A já měl štěstí, protože ten můj ateliér na Moraváku byl zrovna v prostředku, takže se to tam všechno scházelo. Každou středu jsme měli dýchánek, kdo měl čas, tak přišel. To byla skvělá věc. Mluvili jsme o malování, o tom co kdo dělá. Strašně rád na to vzpomínám. Ale v osmašedesátém to režim ukončil.

Na svých obrazech často zpracováváte téma války. K namalování známého obrazu Zánik vás inspiroval zážitek z rozbombardovaného Norimberku. Jak dlouho trvalo, než ve vás to téma uzrálo?

To byl obrovský proces, trvalo to dvacet let, než jsem si v sobě všechno utřídil a byl schopen to vyjádřit. Byl to tuhý zápas. Samotný obraz jsem ze sebe ale nakonec dostal poměrně rychle, dělal jsem na tom asi týden. Měl jsem k tomu samozřejmě spoustu studií, které jsem si připravil v menším formátu a zároveň vše dokonale uložené v paměti. Do dneška na tom obraze nevidím chybu, jsem s ním ohromně spokojený.

Válka je pro vás veliké téma?

Určitě. Zpracovával jsem je takových dvanáct let, odráží se ve spoustě mých věcí.

Zápas a boj obecně je vaší tvorbě vlastní – maloval jste přeci i sport.

Také jsem ho od malička dělal, hrával jsem fotbal, než jsem si v jednom přátelském zápase pořídil těžkou frakturu nohy. Pak už to nešlo, ale do pětačtyřiceti jsem hrál tenis.

Proto vás sport tak inspiruje?

Samozřejmě. Můj inspirační zdroj byl ale hokej. Tam šlo o pohyb.

Známé je vaše ztvárnění kohoutích zápasu a koridy.                     

Kohoutí zápasy, to je můj leitmotiv, který jsem dosud neopustil. Viděl jsem je v Uzbekistánu. Tam je to hotový rituál. Policie se to sice snažila zatrhnout, ale vše bylo dokonale zorganizované a ukryté. Pořádaly se každý týden a jednou jsem se byl podívat i já. Bylo to úžasné a strašné zároveň. Od té doby mě to jako téma drží a pracuji na něm pořád. Těch obrazů jsem udělal aspoň osmdesát a každý je jiný.

Dala vám návštěva Uzbekistánu hodně?

Byla to pro mě obrovská škola. Ti lidé tam, ti byli skutečně dobří a vedli úplně jiný život – strašlivě těžký. Hodně jsem je kreslil a v hotelu potom dodělával detaily.

Zápas, to je i Korida, další z vašich velkých témat.

Ano, Korida. Byl jsem na ní dvakrát, když jsme byli s manželkou ve Španělsku. Oni to chtějí teď zrušit, já na to ale nikdy nezapomenu. Hraje u toho krásná španělská hudba, zároveň je to ale hrozná tragédie. Ty býky, bylo jich postupně šest, samozřejmě zabili. Každého nakonec odtáhlo čtyřspřeží koní. To jsem si už netroufl namalovat. Bylo mi jich strašně líto.

Jako takový protiklad ve vaší tvorbě stojí motiv milenců. Jak dlouho je už malujete?

To je pro mě samozřejmě velmi silné téma, musel jsem jich namalovat takových pětadvacet. Některé ty obrazy jsou velmi smutné a některé zase velmi komplikované, podle toho v jakém psychickém rozpoložení jsem se zrovna nacházel.

Za svůj život jste mistrně zvládl velké množství technik – od akvarelu přes olej až po akryl. Dá se říct, jaká je vaše nejoblíbenější?

Já to tak nerozlišuji. Všechny ty techniky jsem si nějakým způsobem zažil a prožíval je velice intenzivně. Nejvíc jsem se myslím napracoval olejem, to bylo takových dvacet, třicet let. Je to složitá technika. Akryl, na který jsem přešel, je zase úplně jiný, má jinou strukturu. Během půl roku jsem se s tím ale vyrovnal a dnes maluji takhle.

Ve vašich obrazech zůstává vždy dotek reálného světa. Nelákala vás nikdy úplná abstrakce?

Ne, to ne. Samozřejmě jí rozumím, ale tu dokonalou, pravou abstrakci jsem nikdy nedělal. Sice jsem si zpracoval takové malé abstraktní studie z kreseb, ale velice jednoduché. U mě je pořád cítit ten reálný svět, ten tam pořád je a toho já se nikdy nezbavím.

Prezentace díla malíře Miroslava Netíka:

Žádné komentáře

Napište komentář