Domů Kultura a zábava Motivace ke s...

Motivace ke studiu cizích jazyků je různá

Kvalitní znalost cizích jazyků je v dnešní době požadována na ministerstvech a v dalších institucích státní správy. Z tohoto důvodu jsou uchazeči o takové zaměstnání předem jasně motivováni.

Čtěte také:

 

Například na systematizovaná místa na Ministerstvu vnitra ČR, jež vyžadují aktivní používání cizího jazyka, je dán jazykový kvalifikační požadavek. „Tím je znalost angličtiny, francouzštiny nebo němčiny či kombinace těchto jazyků, říká Hana Malá z oddělení komunikace ministerstva vnitra. Mluvčí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Švanda zase zdůrazňuje, že znalost cizího jazyka, především angličtiny, patří k základním požadavkům na uchazeče o zaměstnání na ÚOHS. Pro řadu pozic je navíc vyžadována pokročilá znalost mluveného i písemného projevu na úrovni B2-C1, protože tito pracovníci se často účastní jednání se zástupci Evropské komise a zahraničních soutěžních úřadů a ve své agendě musejí využívat cizojazyčné materiály a zdroje.

Jak ale byli a jsou motivováni ke studiu cizích jazyků ti, kteří nepatří k čerstvým absolventům škol a nehledají práci na ministerstvech či v podobných institucích? Zeptali jsme se na to několika zajímavých osobností.

Arnošt Goldflam (nar. 1946)

režisér, spisovatel, herec, pedagog:

Domluvím se a čtu bez problémů německy, taky víceméně polsky, jakž takž anglicky. Rozumím a trochu mluvím rusky a trošičku (víc ale rozumím) jidiš. A ovšem – jak jinak – slovensky a rodnou češtinou. Takže takto se domluvím. Otázkou je, za prvé, jestli se někdo bude chtít se mnou vůbec bavit a za druhé, jestli v některé zemi jim zrovna ten jazyk, kterým jsem schopen se domluvit, není náhodou protivný, což se taky stává. Za třetí, má-li člověk dost praxe! Když se cizím jazykem málo mluví, pomalu se zapomíná. Za čtvrté – hlavně se v žádných zemích nesmí olizovat víčka od jogurtů! Jsou hliníkové a ten – podle posledních výzkumů – způsobuje Alzheimera, to se pak nelze domluvit vůbec!

MUDr. Jiří Kučera (nar. 1960)

mezinárodně uznávaný plastický a estetický chirurg:

S cizími jazyky jsem se seznámil již coby žák 6. třídy, kdy jsem začal studovat němčinu. Poté jsem k ní na gymnasiu přidal francouzštinu, kterou jsem vždy téměř od narození obdivoval. Znalost francouzštiny mi pak po vystudování medicíny a po převratu pomohla k získání místa rezidenta na světově uznávané Clinique Jouvenet, kde jsem působil na základě toho, že jsem vyhrál mezinárodni konkurz. Přestože jsem se pilně připravoval, realita znalosti jazyka v praxi byla problematická, a tak začátky pracovního pobytu byly velmi těžké, protože jsem musel komunikovat francouzsky s pacienty a měl dokonce noční službu sám na klinice. Bydlel jsem u Staši Fleischmann, mámy Michala Fleischmanna, současného prezidenta radia F1 a Evropy 2. A právě v této souvislosti mám zajímavý zážitek. Na začátku mého pařížského pobytu Michal přijel za námi do Paříže a pozval mne na procházku po večerním městě a na posezení u vína se svými přáteli. Já jsem měl obavy o svou francouzštinu a on mi s úsměvem odpověděl, že pokud se nevyjádřím dostatečně přesně, tak to bude právě velmi zajímavé a o mých jinak formulovaných myšlenkách se pak bude diskutovat při vínečku až do rána…. Byl to prostě pro mne zážitek – Francie, kterou pro její umění žít život mám tak rád.

Martin Vadas (nar. 1953)

filmový dokumentarista, režisér, kameraman a producent:

V oblasti cizích jazyků jsem poněkud zanedbaný, zaváhal jsem zejména v mládí sám, když jsem ztrácel naději, že bude kdy nějaká příležitost, abych cizí jazyky mohl v životě uplatnit lépe, než čutání do mičudy. Byla to chybná úvaha. Dvanáct let jsem se učil ruský jazyk, ale nevhodně se do toho zamotala okupace tzv. spřátelenými vojsky v 68. roce. Na té jsem neměl žádný podíl, ale chuť učit se rusky byla vniveč. Když i náš pan učitel měl velké pochopení pro naše malé nadšení pro systematické studium ruštiny, jazyku okupantů, nic jsme se nenaučili. Stejně tak na gymplu a podobné, i když méně spontánní, to bylo i později na FAMU. Na humanitní větvi gymnázia Jana Keplera v Praze mě zařadili do frankofonní třídy, nebyl jsem žádným premiantem, ale měl jsem doma dobré zázemí, když oba rodiče uměli skvěle francouzsky, německy, ovládali i latinu, ze které až do pozdního věku memorovali všechny základní texty. které se naučili na gymnáziu v Pardubicích za války. Otec později pokračoval v latině i na právech. „Nepotatil“ jsem se. Latinu jsem měl čtyři roky na gymnáziu, ale se znalostmi rodičů jsem se nikdy nemohl poměřovat. Na konci studia na FAMU jsem se přihlásil na stáž ve Francii. Na francouzské ambasádě v Praze prověřili mé komunikační schopnosti a nabídli mi letní měsíční jazykový kurs na univerzitě v Bordeaux a šest měsíců na filmových školách v Paříži 1978/79 jako „boursier du gouvernement français“. Neuměl jsem si představit, že je něco takového možné, i když jsem věděl o starším spolužákovi, kterému se povedlo získat stáž rok přede mnou. Byl to zázrak. Nabyl jsem dojmu, že to už tak půjde napořád, že se bude moci cestovat sem a tam, tak jako dnes. Ale po návratu do Československa v březnu 1979 jsem už nikdy – více než deset let – nedostal ani příslib nutný pro výměnu deviz, ale ani výjezdní doložku. Na FAMU mě angažovali, abych několik roků vyučoval ve francouzštině zahraniční studenty. Další příležitost k uplatnění francouzštiny přišla až po r. 1989, kdy bylo v Praze světové setkání křesťanské mládeže organizované bratry z Taizé, pro které mě angažovali k natáčení. Strávil jsem pak měsíc v blízkosti představeného Frère Roger Schutz a dalších bratrů ve Francii při dokončování v Praze natočeného videa. Od té doby občas spolupracuji jako kameraman se zahraničními filmaři a novináři, kde mohu uplatnit komunikaci ve francouzštině a moji chatrnou angličtinu. Po roce 2005 jsem s nemocnými dětmi strávil během čtyř let každý rok měsíc na Korsice. Bez francouzštiny by to nešlo. Před dvěma roky jsem byl natáčet s kolegyní Marii Šandovou v trapistickém klášteře Abbaye de Sept-Fons.  Posledních pět roků žiji v blízkosti půvabné a milé Francouzky, která má krásné jméno Françoise. Vedle ní se snažím vylepšit i moji francouzštinu, ale většinou přecházíme volně z francouzštiny do češtiny a zpět podle toho, kdy nám připadá, že si budeme lépe rozumět. Funguje to skvěle.

Jiří Kekrt (nar. 1950)

bývalý trenér národního mužstva házené, účastník letní olympiády v Soulu v roce 1988 a dlouholetý extraligový trenér:

Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v dobách tvrdé totality, jedinou možností komunikovat se zahraničím byla díky povinné výuce ruština. Ačkoliv jsem měl učitelku, která mi svým přístupem tento jazyk zošklivila, jsem doposud schopen v ruštině v základních rysech hovořit. Již od útlého věku jsem chtěl svou obživu spojit se sportem, a to se mi splnilo. Věřil jsem, že i v dobách, kdy to pro normálního smrtelníka možné nebude, se pracovně dostanu do zahraničí. To se stalo realitou. Šel jsem za svým cílem a absolvoval jsem soukromé lekce jazyka anglického. Přestože nejsem nijak jazykově nadán, s tímto jazykem se doposud setkávám i v soukromém životě a jsem schopen základní komunikace. Jako profesionální trenér jsem se pracovně dostal do Rakouska, kde jsem členy sportovního kolektivu musel řídit v jejich rodném jazyce. I na tuto eventualitu jsem se soukromě připravoval a svou misi jsem sportovně i jazykově zvládl. Němčinou jsem proto schopen mluvit solidně. Mám spoustu kamarádů a příbuzných v sousedních zemích, takže komunikace v základních rysech v polštině – a pochopitelně slovenštině – mi nedělá problémy. Protože se vše odehrávalo v období komunistické pedagogiky, musím z vlastní zkušenosti konstatovat, že chtít komunikovat v cizím jazyce bylo hlavně věcí vůle a chtění dosáhnout sebou samým vytyčeného cíle.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *