Domů Nezařazené Nešlo o turis...

Nešlo o turisty, byli to okupanti v tancích

Dramatická noc z 20. na 21. srpna 1968 zůstane navždy jedním z nejčernějších dat moderních dějin našeho státu. Vpád statisícových armád Sovětského svazu a symbolických jednotek čtyř zemí Varšavské smlouvy znamenal na dalších více než dvacet let pro občany tehdejšího Československa konec snu o životě ve svobodnější společnosti.

Přes nasazení masivního množství vojáků a vojenské techniky, barbarský únos tehdejších vedoucích představitelů Československa a desítky zavražděných civilistů, se okupantům jejich prvotní plán nezdařil. Téměř stoprocentní jednota Čechů, Slováků, ale i dalších národností žijících u nás zabránila svým nenásilným, ale mimořádně efektivním odporem nastolení kolaborantské tzv. dělnicko-rolnické revoluční vlády.  Velkou roli v úspěšném odporu proti okupantům sehrálo stanovisko předsednictva ústředního výboru Komunistické strany Československa, které odsoudilo vojenský vpád do naší země. Text odmítavého stanoviska k okupaci sedmi členů Dubčekova vedení KSČ, kteří přehlasovali Vasila Biľaka a tři další kolaboranty, odvysílal ještě v noci 21. srpna Československý rozhlas. Spolutvůrcem prohlášení byl Zdeněk Mlynář, který jako přímý účastník moskevských jednání napsal knihu Mráz přichází z Kremlu. Podle ní později natočili britští tvůrci film Invaze, který díky rakouské televizi mohli počátkem 80. let sledovat diváci v jižních oblastech naší republiky.

Ne každý ale měl okamžité zprávy o dění v Československu k dispozici. Společně s kamarádem Alešem jsme trávili dva týdny v rodině dost zámožného důlního inženýra v městečku Lennestadt, které je asi 90 kilometrů východně od Kolína nad Rýnem. Když jsme 21. srpna přišli ráno na snídani, byla doma pouze nejstarší dcera Karin. Po prázdninách měla nastoupit do prvního ročníku na univerzitu. Jen tak mezi řečí u snídaně utrousila, že jsou v Praze Rusové. Osmnáctiletá maturantka nepochopila, jaké dramatické věci se dějí v sousední  zemi za železnou oponou. Také naše znalost němčiny byla nedokonalá, a tak jsme na její větu s kamarádem bezprostředně zareagovali v tom smyslu, že zahraničních turistů je nyní v létě v našem hlavním městě mnoho. Jasno jsme měli teprve v poledne, kdy přišel její otec domů na oběd. Podal nám oběma ruku a začal nás utěšovat se slovy: „Je to obrovská tragédie“. Své dceři zároveň vytkl, že nám nedokázala podat srozumitelné informace. Konečně jsme pochopili, že Karin nemluvila o žádných turistech, ale o tisícovkách po zuby ozbrojených vojáků Rudé armády, kteří již s tanky obsadili hlavní město.

Německé televizní kanály přinášely po celý první den okupace filmové záběry z Prahy i z dalších míst republiky, na nichž neozbrojení a zoufalí civilisté všech věkových kategorií holýma rukama čelili ozbrojené přesile agresora. Na záběrech bylo ale i jasně vidět, že mnozí sovětští vojáci jsou situací zcela zaskočeni, neumí se s ní vyrovnat, protože bojovat s lidmi, kteří nestřílejí, je nikdo nenaučil. Přesto již byli první mrtví Češi a Slováci, a to nejen v Praze na Vinohradské u budovy Československého rozhlasu, ale i v Košicích, Brně, Bratislavě, Liberci.

Když jsme se v Německu s kamarádem Alešem snažili 21. srpna naladit zprávy na radiopřijímači, narazili jsme na rozhlasovou stanici Vltava. Hlasatel špatnou češtinou právě říkal: “… po rozhodném spojeneckém zásahu Varšavské smlouvy na území ČSSR kontrarevolucionáři v divokém zmatku prchají k západním hranicím.“ Jak jsme se později dozvěděli, šlo o kolaborantský rozhlas Brežněvových okupantů, který vysílal dezinformace někde z oblasti Drážďan.

Přes opakované nabídky rodiny hostitelů, že nemusíme domů spěchat, rozhodli jsme se 24. srpna k návratu do okupované vlasti. Ještě dva dny předtím jsme se ale v okresním městě Siegen zúčastnili protestní demonstrace proti okupaci, kterou zorganizovali studenti a vyučující zdejších středních a odborných škol. Naši účast podpořily všechny tři dcery důlního inženýra Loibla a jejich kamarádky. K nejhlasitějším demonstrantům proti sovětské intervenci patřili v Siegenu dva nebo tři mladíčci, kteří měli odznaky Mao Ce-tunga. Jeden z nich mi pak s vážnou tváří řekl, že jedině Maova Čína nám pomůže proti ruským okupantům. I když jsme byli přibližně stejně staří, názorově jsme se podstatně lišili.

Nástupiště na nádraží ve Frankfurtu nad Mohanem, kam měl kolem desáté hodiny dopolední přijet rychlík z Paříže do Prahy, bylo v obležení stovek československých občanů. Všude bylo slyšet vzrušené debaty. Jedna mladá žena v hysterickém záchvatu vyzývala starší cestující, aby nedovolili nastoupit do vlaku nikomu z mladých lidí. „To jsou ti anarchisti, kteří vyvolávají v Praze nepokoje a kvůli nim nás Rusáci všechny postřílejí,“ křičela a ukázala na nás. Na titulní straně deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung byl velký nadpis: „Další sovětský důstojník spáchal sebevraždu a pod ním menšími písmeny Povstání v Praze?“ Přes nesouhlas zmatené hysterické dámy jsme se nakonec s Alešem do vlaku dostali.

V pohraniční stanici Schirnding nádražní rozhlas opakovaně česky a německy vysílal informaci, že Československo je od 21. srpna okupováno Sovětským svazem. Zároveň upozorňoval, ve kterých městech jsou zřízena centra pro zájemce o politický azyl. Ještě před zpožděným odjezdem několik lidí z rychlíku narychlo vystoupilo. Vlaková souprava se pak dala do pohybu a po asi patnácti minutách vjela na nádraží v Chebu. Do úplně ztichlého kupé, kde jsme seděli, vstoupila mladá vysoká černovláska v uniformě československé celní služby. Na klopě měla trikoloru s černou stužkou. Požádala cestující o celní prohlášení a pak řekla: “Pokud si vezete z Německa tranzistorová rádia a fotoaparáty, dobře je uschovejte. Rusáci je v Praze kradou.“ Bez jakékoliv prohlídky elegantně zasalutovala a pokračovala do dalšího kupé. Asi po půlhodině se vlak dal do pohybu ve směru Praha – hlavní nádraží, ale pro nás to vlastně byla cesta do neznáma.

Kristián Chalupa

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *