Domů Rozhovory, názory Jak nás vidí ...

Jak nás vidí cizinci: hlavně pivo a hokej dělá Čechy ve světě známými

Přední evropský psycholog profesor Vladimír Smékal počátkem 90. let v průběhu mezinárodní konference o přípravě pedagogů na výchovu žáků pro život ve 21. století ve švédském Malmö označil Čechy za romantické pragmatiky. Tato poněkud paradoxní charakteristika přítomné psychology z řady cizích zemí udivila a požádali o vysvětlení. „Byl jsem pod vlivem nadšení z příchodu svobody, které tehdy ještě u nás i ve světě doznívalo,“ říká Smékal. Přítomným pak vysvětlil, že Češi se do každé šance, kterou dějiny přinášejí, pouštějí s obrovským nadšením a nasazením. Jakmile ale nastanou všední dny nebo zvrat ve smyslu „přitažení uzdy“, stávají se vypočítavými pragmatiky a zapomenou na své ideály.

Německá spisovatelka Herma Kennel, která se řadu let zabývá česko-německými vztahy především v historickém kontextu a na základě archivních materiálů, se domnívá, že u Čechů se vyvinul druh defenzivního nacionalismu. Jak nás ale vnímají cizinci pohledem dnešní doby?

  Je třeba přiznat, že Češi jsou ve světě relativně dobře známi zejména díky kvalitnímu pivu, hokeji, pragmatismu a také smyslu pro humor. Z Čechů je pak nejvíce u cizinců v „kurzu“ Václav Havel a Jaromír Jágr. Tyto osobnosti zmínil taxikář v New Yorku, pocházející z Bangladéše, když mne vezl z letiště J.F. Kennedyho. Někteří cizinci pak ještě znají Emila Zátopka, Tomáše Baťu a Věru Čáslavskou a samozřejmě Slováka Dubčeka.

Češi jsou pozitivně vnímáni Poláky, Slováky a Litevci

Nejoblíbenějším národem Poláků jsou Češi. Vyplývá to alespoň z nedávných odpovědí vyhodnocených polským Ústavem pro výzkum veřejného mínění (CBOS), který dával respondentům na výběr z 27 národností a etnických skupin. Sympatii k Čechům vyjádřila přesně polovina oslovených Poláků. Na druhém místě skončili Italové a po nich Slováci. Polský publicista a spisovatel Mariusz Szczygiel mi během brněnské autogramiády svého bestselleru Gottland před třemi lety potvrdil, že jsme v Polsku opravdu již delší dobu značně oblíbeni.

Letos v květnu tento autor úspěšných knih o Češích na můj dotaz upřesnil, proč jsme v Polsku tak populární. V této souvislosti připomněl svou knihu fejetonů Láska nebeská, v níž lze najít podle jeho slov o naší popularitě spoustu stop. „Asi vám závidíme, že už tady a teď máte život, který milujete. My milujeme jiný život, ten, který nemáme: život po smrti. Život, který se teprve chystá někde za obzorem, v nebi nebo v jiném rozměru. Zdravím srdečně z Varšavy, Mariusz Szczygieł.“ Svůj originální výklad pak tento uznávaný polský znalec české povahy doplnil: „Závidíme a zároveň se nám to velice líbí. A oceňujeme to. Umíte něco, co nepříliš dobře umíme my.“

Vztah Slováků k Čechům má mnoho rovin. Tvrdí to významná bratislavská advokátka Gerta Flassiková. Její otec Imrich Flassik byl v první polistopadové federální vládě ministrem pro hospodářskou soutěž. „Spoločná minulosť, určitá vzájomná súťaživosť, alebo snaha porovnávať sa najmä zo strany Slovákov, určité podpichovanie či nadradenosť  zo strany Čechov. Pýtala som sa na to viacerých ľudí mojej aj mladšej generácie a došli sme k záveru, že je to vlastne ako v rodine. Niekedy máš svojich príbuzných rád, niekedy ti idú na nervy, ale vieš, že keď ide do tuhého, zistíš, že sú ti blízki a postavíš sa na ich stranu. Asi takto to cítime…,“ uvedla JUDr. Flassiková.

Během služebního pobytu v litevském Vilniusu jsem před osmi lety opakovaně zažil příjemnou zkušenost. Když jsem se například dotazoval na cestu k českému velvyslanectví a uvedl přitom svou národnost, dotázaní lidé byli mimořádně ochotní poradit. Starší muž, který se mi pochlubil, že píše historické knihy, šel se mnou dokonce kus cesty. Předtím ještě zaběhl domů, aby se pro jistotu zeptal, protože mnohé ulice byly v litevské metropoli krátce předtím přejmenovány.  Tehdejší česká konzulka ve Vilniusu Martina Heranová mi pak na ambasádě potvrdila, že Češi se na Litvě těší slušné popularitě. V podobném duchu se vyjádřil i pracovník generální prokuratury Litvy Kestutis Vagneris, kterými tehdy řekl, že Češi mají na Litvě opravdu dobrý kredit. Ten se podle jeho slov datuje ještě z doby první republiky, kdy tehdejší Československo a samostatná Litva úzce spolupracovaly v řadě oblastí včetně vojenské.

Kamarádi od piva mají přednost před rodinou

Sedmnáctiletý středoškolák Gagik Chilingaryan z Arménie, který přišel s rodiči do ČR před čtrnácti lety a nyní žije v Brně, je přesvědčen, že myšlení Čechů a smysl života je úplně jiný než život arménských rodin. „Samozřejmě neházím všechny do jednoho pytle, ale vidím, že asi každé druhé manželství v České republice končí rozvodem, děti nemají dostatečný respekt k dospělým lidem. Děti zde již v mladém věku kouří a pijí alkohol, ale v Arménii nic takového není,“ říká mladý Armén, který by po maturitě chtěl studovat vysokou uměleckou školu či filozofickou fakultu. Dodává, že Češi mají hlavně své pivo a kamarády, se kterými vždy „zabíjejí“ čas. „Žijeme tady už dlouho, přes 14 let a máme tu i spoustu přátel, rozumíme si, pro nás je ale hlavní rodina. Volný čas trávíme s rodinou, anebo s přáteli, hlavně mladší generace. Ale my máme opravdu obrovskou rodinu, pokaždé se někdo najde – sestřenice, bratranec, neteř, synovec, strýc, teta.“

Američana nic nepřekvapilo, duchovní z blízké Ukrajiny byl ale šokován

Téměř dvacet let učí v Brně angličtinu Ken Taylor z USA, kterýnebyl ničím v naší zemi příliš překvapen, protože již dříve pobýval v několika cizích státech. Jeho prvním dojmem bylo to, že Češi mají velmi kvalitní pivo a „Ježíšovi poslové“ se nesnaží nikoho obrátit na svou víru, což mu vyhovuje. Občas ho jen mírně překvapují zvláštnosti, kterými se liší každodenní život u nás. Pokladní v obchodech se ptají, zda má zákazník drobné, i když jich mají dost, na eskalátorech Češi stojí a mají ve zvyku blokovat průchod ostatním po celou dobu, než dojedou nahoru – kdyby raději šli po eskalátoru nahoru, bránili by kapesním zlodějům v jejich „práci“. V USA je toto vzácné. Stejně tak je pro Kena zvláštní, že „v ordinacích a výtazích se Češi zdraví a když odcházejí, řeknou „na shledanou“. Toto se v Americe nestává.

Duchovní řeckokatolické církve Serhij Matskula z Ukrajiny, který působí pět let v Brně, přišel do naší země poprvé ve svých osmnácti letech studovat bohosloví do Olomouce. Připouští, že to byl pro něj šok, i když byl již trochu na něj připraven krátkodobým pobytem v Maďarsku. „Celkově byla Česká republika velkým překvapením: jiná kultura, jiný lid, způsob myšlení a jednání, uspořádání a uspořádanost života, pořádek, sociální jistota…..a hanácký klid a pomalost, samozřejmě. Setkání s domorodým obyvatelstvem bylo v té době velice příjemné, přívětivé a přátelské. Připadá mi, že lidé byli tenkrát víc otevření a přátelštější k cizincům z tzv. blízkého Východu. To často potvrzuji i moji známi, kteří přicestovali do ČR na začátku 90. let,“ říká ukrajinský kněz.

Matskula se domnívá, že   lidé na severu Moravy jsou více otevření vůči cizincům než v centru republiky nebo v Brně. Asi je to podle jeho názoru tím, že Ostrava sama od sebe je „koktejl“ národů všeho druhu plus relativně mladá městská společnost. Dále hraje roli blízkost Polska a Slovenska, početnější dělnická třída. Považuje nás také za velmi kulturní a pracovitý národ, i když občas plánování práce zabere více času než práce sama. Výsledek je ale kvalitní.  „Pro mnohé Čechy je klídek hlavním principem života. Jste nejklidnější Slované,“ tvrdí Matskula. S podobným názorem jsem se setkal během nedávného pobytu na bývalé Podkarpatské Rusi.

Dvaačtyřicetiletý kněz, který se narodil v Kazachstánu, kam byla rodina za Stalinova teroru deportována z politických důvodů, nyní působí v Brně. Žije zde s manželkou a dvěma malými dcerami. Předtím jako duchovní pracoval pět let v Ostravě. Serhij Matskula má rovněž rád české pivo, které podle jeho názoru napomáhá ke zlepšení vztahu k cizincům – jakožto symbol setkání a prvek, pomáhající stmelit mentální odlišnosti.

Bývalý poradce Gorbačova Valentin Falin má pro Čechy slabost                  

S bývalým sovětským velvyslancem ve Spolkové republice Německo z doby Brežněvovy éry a pozdějším poradcem Michaila Gorbačova Valentinem Falinem jsem měl možnost hovořit na oslavách desátého výročí pádu komunismu v bývalé NDR, které se konaly v říjnu 1999 v Lipsku. Falin se těšil mimořádné přízni německých hostitelů. Bylo to logické. Každý, kdo měl něco společného s Míšou Gorbym, zůstává dokonce ještě dnes pro většinu Němců velmi populární postavou.

Falin, tato šedá eminence sovětské zahraniční politiky, působil dojmem velmi vzdělaného člověka a také dobrého herce. Jak mi později potvrdil redaktor týdeníku Der Spiegel, který nějakou dobu působil v Moskvě, obojí je pravda. „Je to opravdu mimořádně vzdělaný a sečtělý muž a zároveň ovšem také velký komediant,“ prohlásil tehdy německý novinář. Valentin Falin nejdříve rozhovor pro nedostatek času zdvořile odmítl. Pak ale po skončení oficiální části oslav v Gewandhausu mne nečekaně zatahal za rukáv a zeptal se, co by vlastně českého čtenáře mohlo zajímat od člověka, který je již vlastně v důchodu. Přitom se usmál, aby jasně dal najevo, že to s tím důchodem nemyslí zcela vážně. Poté udělal menší přednášku o tom, že má pro Čechy značnou slabost, protože je to inteligentní a vtipný národ. Zmínil úspěchy našeho hokeje, kvalitu českého piva, nákladní automobily značky Tatra, prezidenty Masaryka i Havla. Nakonec dokonce prohlásil, že slyšel i o brněnských veletrzích. Pak se najednou podíval na hodinky. V tu chvíli se mnou hovořil již skoro půl hodiny. Valentin Falin, který má podle svých slov pro Čechy slabost, se letos v dubnu dožil devadesáti let.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *