Domů Rozhovory, názory Komentář: Až ...

Komentář: Až vyrostu, chci být v opozici

Dvě nové strany – ANO 2011 a Úsvit přímé demokracie se po víkendových volbách dostaly do poslanecké sněmovny. Dlouho se zdálo, že šanci mají i další uskupení, například Piráti, Svobodní či Zelení. O to zajímavější je nový trend – snaha dostat se raději do opozičních lavic, než do vlády. Většina nových či menších stran totiž dlouho dopředu hlásila, že se do vlády nepohrne.

Je po volbách. Sociální demokracii čeká sestavování vlády. Zdá se, že tento úkol nebude jednoduchý. Mohou za to nejen hádky uvnitř vítězné strany, ale také přístup ostatních šesti stran ve sněmovně. Ještě při sledování předvolebních televizních debat, novinových článků a příspěvků o volbách na sociálních sítích mi neunikl jeden zajímavý fakt. Přesto, že se zástupci jednotlivých stran vůči sobě navzájem vymezovali, mnoho z nich se v jednom tématu zcela shodlo: do vlády nechtějí.

K napsání tohoto komentáře mě vyprovokoval předvolební příspěvek Michala Wagnera z Pirátské strany na sociální síti Facebook. Mezi příznivci Strany zelených a pirátem Wagnerem tam proběhla diskuze o transparentnosti financování obou stran. Na závěr diskuze Michal Wagner napsal zajímavou poznámku: „Já vám ve volbách přeji totéž (dostat se do sněmovny, pozn. aut.) a pevně věřím, že po volbách z nás budou dobří partneři v OPOZICI. Pokud se teda zas nenecháte zlákat ke korýtkům. J“.

Pokud chápu tento komentář správně, Wagnerovo vidění politiky je následující: účast ve vládě rovná se špatnost, zlo, koryta. Účast v opozici naopak rovná se správná volba a čistota. V tomto náhledu na politiku však Wagner není zdaleka sám. Lídr druhé nejsilnější strany ANO 2011 Andrej Babiš před volbami nešetřil podobnou kritikou: Všichni, kdo doposud vládli České republice, jsou zkorumpovaní, pokřivení, špatní. Nechci jít do koalice ani s jedním z nich. Budeme v opozici, dobudujeme hnutí a příští volby vyhrajeme.

Buďto všechno nebo nic

Řešením je podle Babiše tedy mít buď dostatek hlasů na to, aby vládu sestavila strana sama, nebo v ní měla alespoň hlavní slovo. V opačném případě se nebudu špinit s těmi gaunery ve sněmovně, a do vlády nepůjdu! Budu v opozici. Budu navrhovat, co chci. A hlavně budu schvalovat jen to, co chci! A abychom nezapomněli, nejlepší na tom je, že neponesu odpovědnost – stát řídí členové vlády, já jsem v opozici, já za špatné kroky nemůžu. Ne já, to oni jsou u koryta!

Mírně odbočím – jako fanoušek absurdního humoru ve stylu Monty Pyton bych se chtěl dožít situace, kdy bude sněmovna složena jen z takto smýšlejících stran, kdy žádná z nich nezískala přesvědčivou většinu. Prezident by několik měsíců bezradně hledal někoho ochotného k sestavení vlády, leč marně. Nikomu by se nechtělo ušpinit se, nikomu by se nechtělo ke korytu. Myslím, že příští změna Ústavy by proto měla preventivně počítat i s touto variantou.

Kdo je ve skutečnosti u koryt?

Z mého údivu je jasné, že s tímto přístupem nesouhlasím. Demokratická politika je o diskuzi, o hledání průniků a společných zájmů mezi odlišnými názory, o snaze společně zlepšit situaci v zemi. Šance, že volební systém ČR vyprodukuje stabilní jednobarevnou vládu, je malá. Vždy bude třeba hledat koaliční partnery, pokaždé bude nutné dělat ústupky a vytvářet konsenzus – což není špatně, právě naopak.

Někdo může namítnout, že samotná účast strany v poslanecké sněmovně jí dává široké možnosti. Mít možnost navrhovat zákony, mít své poslance ve výborech či schvalovat zákony, to není málo. Ovšem teprve vláda je orgánem výkonným. Vláda předkládá návrh rozpočtu. Ministři schvalují podzákonné vyhlášky. Jsou to vládní činitelé, kteří opravdu formulují podobu směřování země na několik let dopředu. Nejsou tudíž u bezpečných koryt spíše ti, kteří chtějí být zvoleni do sněmovny, ale nemají odvahu vládnout?

Chceme hlídat vládu, vládnout se bojíme

Být v opozici a hezky ze zákrytu kritizovat vládní kroky je jednoduché. Jakkoli je konstruktivní opozice, její kritický hlas a kontrolní funkce v demokratickém uspořádání potřebná, není možné změnit správu věcí veřejných z opozičních lavic. Pokud tedy chci věci opravdu změnit, řádně prosazovat svůj program, musím se snažit ujmout vedení země. Jistě, ne za každou cenu. Pokud jsou názory mé strany a potenciálního koaličního partnera z většiny protichůdné, je jasné, že koaliční spolupráce by nepřinesla nic plodného.

Hned dvě nové strany získaly v nynějších volbách křesla v poslanecké sněmově. Mají tedy šanci ovlivnit vývoj této země. Proto bylo tristní slyšet před volbami zástupce nových stran říkat, že pokud uspějí, pak se nebudou snažit získat pozici ve vládě, ale že naopak plánují jít rovnou do opozice. Přece nebudou spolupracovat s nikým z těch „nečistých“ dosavadních politiků. Překvapivě velký úspěch ANO 2011 možná změní názor vedení této strany. Nesmlouvavé odmítnutí spolupráce by totiž mohlo vést až k zablokování tvorby koaliční vlády. Do budoucna je však postoj nových uskupení varovným znamením.

Trvat na setrvání v opozici prostě jen s poukazem na to, že členství ve vládě je pouze o přístupu ke korytům, mi nápadně připomíná posedávání a remcání v hospodě nad půllitrem piva. Chce to méně pokrytectví, a trochu odvahy převzít svůj díl odpovědnosti. Opravdu dobrá uklízečka by přece měla vyčistit nepořádek i bez toho, aby se sama ušpinila.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *