Domů Rozhovory, názory Komentář: Pro...

Komentář: Prosincová setkání s Václavem Havlem

Poprvé jsem měl možnost se osobně setkat s Václavem Havlem 10. prosince 1988. Byl sobotní podvečer a na Škroupově náměstí právě skončila komunistickým režimem povolená demonstrace ke Dni lidských práv, kterou svolaly nezávislé iniciativy vedené Chartou 77.

Na pár minut jsem se v blízkosti budoucího prezidenta ocitl ještě se skupinkou brněnských aktivistů, s nimiž jsem toho dne na manifestaci do Prahy přijel. Pozdravili jsme se mírným kývnutím hlavy. Vedle mne stála Eva Trúda Vidlařová z Divadla na provázku, která se velmi angažovala v akcích proti totalitnímu režimu. S Havlem se již nějakou dobu znali. Nálada na Škroupově náměstí byla během několikatisícového shromáždění i po něm dost optimistická. V projevech a v debatách mimo jiné zaznívalo, že brzy budou podobné akce probíhat legálně přímo na Václavském náměstí, kde se manifestace měla původně konat. Úřady to ale na základě jakési městské vyhlášky zakázaly. Fakt, že komunisté manifestaci ke Dni lidských práv vůbec povolili, bylo souhrou několika faktorů, včetně toho, že těsně předtím pobýval v Praze na oficiální návštěvě francouzský prezident. Ke značné nelibosti komunistického vedení uspořádal Francois Mitterrand 9. prosince na francouzském velvyslanectví v Praze snídani pro skupinu disidentů, mezi nimiž byl právě i Václav Havel.

O rok později, 29. prosince, byl Havel zvolen prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky. Byl jsem v té době již redaktorem deníku Lidová demokracie a toho dne jsem jel na reportáž do věznice v Kuřimi, kde se bouřili vězni. Mezi nimi nebyli žádní, kteří by byli trestáni pro politické delikty. Procházeli jsme s ředitelem věznice po dvoře, když se z oken ozval obrovský výbuch nadšení. Televize právě oznámila, že Federální shromáždění jednomyslně zvolilo prezidentem republiky Václava Havla. Vězni jásali v očekávání všeobecné amnestie, která se pak brzy stala realitou.

V roli novináře jsem se potkal s hlavou našeho státu vícekrát. K velmi zajímavému setkání s Václavem Havlem došlo 11. prosince 2001 na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který v té době sídlil ještě v budově Ústavního soudu. Byl jsem tehdejším předsedou ÚOHS Josefem Bednářem vybrán, abych se jako ředitel tiskového odboru společně s šéfem sekretariátu Jiřím Buchtou jednání s hlavou státu zúčastnil. Podle protokolu očekával předseda Bednář pana prezidenta na chodbě před svým sekretariátem. Po přivítání oba vstoupili do pracovny předsedy úřadu, kde jsme se zmíněným ředitelem sekretariátu čekali. Po vstupu do místnosti ukázal Josef Bednář prezidentovi, kam má usednout. Václav Havel se ale překvapivě vydal směrem k nám. Podal mi ruku se slovy: “My se již známe, že?“ Teprve pak si šel sednout, aby mohlo začít vlastní jednání. Byl jsem tímto jeho gestem mile překvapen.

V nedávných dnech jsme si připomínali čtvrtstoletí od pádu komunismu u nás, které vyvrcholilo právě volbou Havla prezidentem. Na čtvrtek 18. prosince připadá smutné výročí. Jsou to již tři roky od chvíle, kdy Václav Havel vydechl naposledy. První polistopadový prezident byl člověk chybující a nebylo možné s ním ve všem souhlasit. Určitě to ale nebyl reformní komunista, jak jej nedávno nazval Václav Klaus. Za cenu osobních obětí se Havel výrazně zasadil o návrat demokracie do naší země, a tím pádem i mezi civilizované státy západního světa. Na rozdíl od svých nástupců Klause a Zemana také nikdy nezpochybnil orientaci České republiky na euroatlantické struktury, jakými jsou Evropská unie a NATO. Právě v tom spočívá největší přínos Václava Havla, a proto budu vždy velmi rád vzpomínat na prosincová, ale i další naše setkání.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *