Domů Rozhovory, názory Petr Fiala: Č...

Petr Fiala: ČSSD nemá v otázce ukrajinské krize vůbec jasno

Petr Fiala

Přední český politolog a vysokoškolský profesor Petr Fiala vstoupil v roce 2013 aktivně do politiky. Ve volbách do Poslanecké sněmovny kandidoval v Jihomoravském kraji jako lídr Občanské demokratické strany (ODS) a byl zvolen se ziskem vysokého počtu preferenčních hlasů. V listopadu se stal místopředsedou poslaneckého klubu ODS. Na 24. Kongresu v Olomouci byl  pak v lednu 2014 zvolen předsedou strany. Požádali jsme jej o odpověď na několik aktuálních otázek z oblasti zahraniční politiky.

ODS má v oblasti zahraniční politiky jasně stanoveny své priority orientací na euroatlantické struktury. Přesto to vypadá, že se poměrně málo vyjadřuje k zahraničněpolitickým otázkám. Nepřenechala ODS oblast zahraniční politiky na pravém spektru TOP 09?

To si určitě nemyslím. ODS je v zahraniční politice aktivní a nejspíše jste si nevšiml, že se zahraniční politice v posledních měsících i já osobně věnuji ještě mnohem více, než před tím. Byla to ODS, kdo v Poslanecké sněmovně opakovaně iniciovala debatu o zahraniční politice. Nevynecháme příležitost se k ní vyjádřit a myslím, že není moc politiků, kteří k zahraniční politice vydali knihu, jako jsem to nedávno udělal já. Pokládám zahraniční politiku vzhledem k vnějšímu ohrožení České republiky za jedno z nejdůležitějších témat. Proto taky kupříkladu v těchto dnech pořádám v Poslanecké sněmovně seminář o zahraniční politice, na které o ní budu diskutovat s ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem a kam jsem přizval všechny, kteří se u nás zahraniční politikou dlouhodobě zabývají.

Opozice a krize na Ukrajině

V čem se liší postoj ODS od postoje vlády a zejména ČSSD k problematice války na Ukrajině?

ČSSD nemá v otázce ukrajinské krize vůbec jasno. Když poslouchám projevy některých jejích představitelů ve sněmovně, kladu si otázku, jestli jsme se nevrátili někam do 80. let minulého století. Ale nejde jen o poslance. Mnohem horší je, že jasno v tom nemají ani členové vlády. Stačí si poslechnout, co říká na jedné straně ministr zahraničí a na straně druhé třeba ministr průmyslu a obchodu Mládek. ODS má v tomto směru jasnou pozici, hájíme důsledně naše národní zájmy a jsme přesvědčeni, že právě v našem zájmu je stát v této věci na straně západních demokracií, postavit se proti porušení mezinárodního řádu ze strany Ruska. Znám docela dobře Ukrajinu i Rusko, netrpím žádnými iluzemi, nedívám se na problém ideologickými brýlemi, ani nehraji hru na hodné a zlé. Problém je ale jinde. Rusko anexí Krymu a svým postupem na východní Ukrajině porušuje „pravidla hry“ a to nás všechny ohrožuje.

Je ODS ve věci ukrajinské krize jednotná?

Ano, názory reprezentantů ODS jsou jasné a mluvíme podobně. Pokud se mě ale zeptáte, jestli v ODS neexistují i jiné názory, tak samozřejmě existují. Nijak mě to nezneklidňuje, patří to k demokratické politické straně, ale k ní také patří to, abychom různé názory dokázali agregovat takovým způsobem, aby naše politika navenek byla jednotná a srozumitelná. Ve věci ukrajinské krize nemůže být pochybnost, kde ODS stojí.

Znamenaly by dodávky obranných systémů ukrajinské vládě přilévání oleje do ohně?

Musíme vždy preferovat diplomatické řešení. To není fráze. Pokud to nejde a jedna strana opakovaně dohody porušuje, pak je nutno přemýšlet o tom, jak situaci vyvážit. Situace na Ukrajině není jednoduchá a dodání zbraní je potřeba dobře promýšlet, nejen kvůli jejich možnému zneužití, ale třeba i proto, že s některými typy by nikdo neuměl ani zacházet, takže by bylo třeba ke zbraním „dodat“ i lidi. A to už je hodně složitá otázka. Ale řekněme to jednoduše. Proč bychom nemohli kupříkladu dodávat takzvanou nesmrtící vojenskou techniku, a tím pomoct Ukrajině v její těžké situaci? Nejdůležitější ale je snažit se o mírové řešení. To neznamená mír za každou cenu, protože to by nás do budoucna mohlo ohrožovat ještě víc. Ale snažit se o dohodu všech aktérů je z hlediska České republiky rozumné, vždyť Ukrajina je nesmírně blízko. A jakékoliv rozhoření většího vojenského konfliktu by nás přímo ohrožovalo.

Rusko a demokracie

Dnešní Putinovo Rusko není sice demokratickou zemí, ale zároveň to není ani bývalý totalitní Sovětský svaz. Může podle vašeho názoru násilná smrt opozičního představitele Borise Němcova posunout Rusko směrem k větší demokracii nebo naopak k dalšímu „utažení šroubů“?

Moc nevěřím tomu, že násilná smrt kohokoliv (pokud to není dobrovolná oběť) něco někam „posune“. Rusko není demokratickou zemí, rozhodně ne v tom smyslu, jak demokracii rozumíme. Jenomže já si na rozdíl od mnoha lidí, kteří Rusko znají jenom z vyprávění nebo z moskevského letiště, nemyslím, že by se v Rusku v nejbližší době mohl demokratický politický systém opravdu rozvinout. Ale pozor: vražda představitele opozice, to je něco jiného. Musíme si položit otázku, proč jsou zabíjeni zpravidla oponenti Kremlu a Vladimira Putina. Je to jen náhoda? Politické vraždy tohoto typu nelze tolerovat, ani je omlouvat, ani nad nimi mávnout rukou. Je na ruské společnosti, aby se s touto situací vyrovnávala a čelila jí. Ale nemyslím si, že se tím Rusko změní, v ruské politické kultuře to tak přece nikdy nefungovalo.

V Rusku či za jeho hranicemi bylo za Putinova vládnutí zavražděno již několik otevřených kritiků jeho režimu, anexí Krymu porušilo Rusko mezinárodní dohody, skrytě i otevřeně vyhrožuje dalším sousedním státům. Přesto je u částí naší veřejnosti Putinovo Rusko vnímáno, aspoň v případě konfliktu na Ukrajině, jako jistá oběť západního spiknutí. V čem podle vás spočívají kořeny těchto protizápadních a zároveň prokremelských postojů mnoha našich lidí?

Musím se přiznat, že mě prokremelské postoje části veřejnosti překvapují, i když jako historik dobře vím, že různé formy panslovanství, všeslovanství, hledění na Východ s nadějí v očích, víra v to, že se u nás pozitivně střetává západní a východní tradice, že to vše je, byť ve většině případů nepravdivou, dlouhodobou součástí naší politické kultury. Pocit slovanské vzájemnosti, který se prakticky projevuje důvěrou v Rusko, někdy i upřednostňováním Ruska, jako něčeho, co je nám bližší než Západ, se přece u části našich elit opakovaně objevoval už od 19. století. Na recyklaci těchto názorů nemá vliv to, že byly mnohokrát usvědčeny jako falešné. Ale, aby mně bylo dobře rozuměno. Netrpím nějakým protiruským afektem. Mám rád ruskou kulturu a Rusko jsem nikdy neviděl černobíle. Nicméně považuji za chybu, když někteří obhájci Vladimira Putina činí za současnou politiku Ruska jednoznačně odpovědný Západ, aniž by zohledňovali tradiční imperiální sklony Ruska a tradice, které se v současné ruské politice projevují.

Bývalý prezident Václav Klaus v nedávném rozhovoru pro Právo zopakoval, že se nejedná o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ale tato krize je prý důsledkem nezvládnutí postkomunistické éry ze strany Ukrajiny. Co říkáte tomuto hodnocení?

Pro mě je důležité to, že Rusko porušilo mezinárodní řád, dohody, které samo podepsalo, a to přinejmenším ve chvíli, kdy anektovalo Krym. Toto jednání je nebezpečné nejenom z hlediska mezinárodních vztahů, ale je nebezpečné přímo pro nás. Na tom nic nemění fakt, že příčiny ukrajinské krize nespočívají jen v jednání Ruska, ale nepochybně souvisejí i s problémy, které má Ukrajina dlouhodobě. Jsem ten poslední, kdo by neviděl, že k napětí v ukrajinské společnosti do jisté míry přispělo i nepříliš šťastné jednání ze strany Evropské unie. Jenomže tohle všechno jsou věci, které jsou z hlediska našich národních zájmů méně důležité, než fakt porušení mezinárodního řádu ze strany Ruska. Není v našem zájmu v tomto směru Rusko hájit, protože jakékoliv narušení současného mezinárodního řádu, ke kterému v důsledku ruského postupu může dojít, je pro Českou republiku nevýhodné.

Prezident Miloš Zeman se v poslední době opakovaně a velmi radikálně vyjadřoval proti terorismu a takzvanému Islámskému státu. Požadoval proti němu vojenskou akci, která již ale probíhá. Nemají podle vašeho názoru tato Zemanova vyjádření za cíl odvádět pozornost od jiných závažných zahraničněpolitických témat?

Asi mě nikdo nebude považovat za obhájce Miloše Zemana, ale řekl bych, že v tomto případě nejsou jeho vyjádření účelová. Prezident Zeman dlouhodobě varuje před nebezpečím radikálního islámu, je podporovatelem Státu Izrael a věřím, že v těchto věcech vyjadřuje svoje přesvědčení. A v tomto s ním souhlasím, protože i já dlouho píši a mluvím o nutnosti bojovat proti radikálnímu islámu všemi prostředky, včetně vojenských.

Dvojkolejnost české zahraniční politiky

Jak vůbec hodnotíte jistou dvoukolejnost české zahraniční politiky, kdy prezident republiky často hlásá něco jiného než ministr zahraničních věcí?

Ona to bohužel není jenom dvoukolejnost, ale naše zahraniční politika je nejednotná, nesrozumitelná pro naše spojence a pro Českou republiku nevýhodná a bez přehánění až nebezpečná. Slyšíme různé názory na zahraničně politická témata nejenom od prezidenta a ministra zahraničních věcí, ale často i uvnitř vlády, například ve vyjádřeních ministra průmyslu a obchodu, jindy zase nevíme, co si myslí ministr obrany, ale ani vyjádření samotného premiéra k zahraničně politickým tématům nejsou konsistentní. Takto se zahraniční politika nedá dělat. Vítám samozřejmě, že konečně došlo k setkání hlavních ústavních činitelů na téma zahraniční politiky, ale jestliže druhý den po jeho skončení prohlásí prezident, že se domluvili, že ČR pošle polní vojenskou nemocnici do Jordánska a ministerstvo obrany vzápětí řekne, že o ničem neví a nic takového neplánuje, tak jsme zase tam, kde jsme byli. Nechci mít ze zahraniční politiky žádné opoziční téma. Jsem z takového vývoje nešťastný a byl bych rád, kdybychom dosáhli národního konsenzu, pokud jde o naše zájmy a zahraničně politické postoje. Jiné země to mají a svoje zájmy prosazují účinněji.

Občané naší republiky již pětadvacet let žijí v maximálně svobodné společnosti a v relativním blahobytu. Jste optimista a domníváte se, že minimálně i po další čtvrtstoletí budeme mít možnost žít v podobných podmínkách?

Chtěl bych být optimista i kvůli svým dětem, ale vždycky se dívám na věci realisticky. Bylo by naivní nevidět, že nikdy v posledních 25 letech nebyla mezinárodní situace pro evropské země tak nebezpečná, jako je teď, a že Česká republika za celou dobu své polistopadové existence nebyla nikdy takto ohrožena. Současně mám obavy o kvalitu naší demokracie a zachování naší individuální svobody. Socialisticko-populistické pokušení se zdá být pro část společnosti silné, Andrej Babiš si za pomoci své mediální moci vytváří kult osobnosti a to všechno dohromady nám naznačuje, že pokud se nebudeme hodně snažit a nebudeme mít při tom i trochu štěstí, tak příštích 25 let může být horších, než bylo těch uplynulých. Nicméně věřím, že tomu tak nebude, vždyť to je také důvod, proč jsem šel do politiky. Udělám všechno pro to, abychom žili nadále ve svobodné a prosperující společnosti.

Petr Fiala

Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (nar. 1964) patří k významným osobnostem akademického i politického života v České republice. Za vysokoškolských studií se angažoval v nezávislých iniciativách. Po listopadu 1989 spoluzakládal Katedru politologie v Brně, kterou pak dlouhá léta vedl. Byl ředitelem Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity, stál rovněž u vzniku Politologického časopisu. Působil jako vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, vedoucí Institutu pro srovnávací politologický výzkum a také jako děkan Fakulty sociálních studií. Dvě funkční období byl rektorem brněnské Masarykovy univerzity. Právě v tomto období tato univerzita zaznamenala výrazný vzestup, stala se významnou evropskou vzdělávací institucí a stále vyhledávanější vysokou školou z řad uchazečů o studium. Za jeho vedení byl mimo jiné postaven kampus v Brně-Bohunicích. V letech 2012 až 2013 byl profesor Fiala ministrem školství, mládeže a tělovýchovy v Nečasově vládě.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *