Domů Rozhovory, názory Vzpomínka na ...

Vzpomínka na listopad 1989: Většinu tvořili naši, ale bylo tam i dost zlých

Listopad 1989

V listopadu 1989 jsem pracoval v deníku Lidová demokracie, kam jsem nastoupil rok předtím po vynuceném odchodu z tehdejšího Satirického divadla Večerní Brno. Dopředu jsem věděl o připravované manifestaci studentů k výročí 17. listopadu na Albertově. Bohužel na ten den mi připadla večerní směna v tiskárně při lámání novin. Snažil jsem se do poslední chvíle si službu vyměnit, ale nebylo to možné. Chtěl jsem totiž jet ještě se dvěma kamarády do Prahy podpořit demonstraci, o které jsem tušil, že může přinést očekávanou změnu. Již předtím jsem se v Brně i  Praze zúčastnil různých akcí pořádaných nezávislými skupinami.

Místo cesty do Prahy jsem tedy seděl v tiskárně a připravoval společně s kolegou články na další den. Měl jsem puštěnou Svobodnou Evropu, kterou režim přestal nějakou dobu předtím rušit. Ve zprávách v 19 hodin oznámil hlasatel této americké stanice se sídlem v Mnichově vzrušeným hlasem, že v centru Prahy probíhá mohutná protirežimní demonstrace. Asi ve dvě hodiny v noci pak na mne doma zazvonil kamarád, který právě přijel z Prahy. Popisoval mi, jak šel s průvodem kolem Vltavy směrem do centra Prahy. Počet demonstrujících odhadoval na 80 až 100 tisíc. S protestujícími se Brňané Tonda Karmasín a Libor Kratochvíl dostali až na Národní třídu, kde „mlátičky“ z  tehdejšího Sboru národní bezpečnosti začaly nekompromisně provádět svou špinavou práci. Tonda mi popisoval, jak se v jednom okamžiku ozval doslova nelidský řev mlácených vysokoškoláků. Mým kamarádům se pak podařilo ukrýt se ve sklepě jednoho činžáku, kde se skupinou dalších mladých lidí přečkali běsnění komunistických fízlů.

V sobotu 18. prosince jsem se v  Brně zúčastnil posledního ilegálního setkání Demokratické iniciativy. Z Prahy přijel také její spoluzakladatel historik a publicista Emanuel Mandler, který nás Brňany informoval o dění v hlavním městě. Přítomna byla rovněž Eva Trúda Vidlařová z Divadla na provázku, od níž jsem po celý rok 1989 dostával samizdatové Lidové noviny, které jsem pak vozil svým příbuzným a přátelům na severní Moravu. U Trúdy jsem také podepsal na jaře 1989 prohlášení Několik vět vyzývající vedení státu k propuštění politických vězňů a vůbec ke změně politického klimatu v naší zemi.

V neděli 19. listopadu odpoledne jsem byl požádán nadřízeným v deníku Lidová demokracie, abych jako bývalý zaměstnanec dvou brněnských divadel sledoval situaci na této půdě, kde mám řadu známých. Proslýchalo se, že pražská divadla vstupují do stávky a dalo se předpokládat, že brněnští herci se připojí. Do pondělního vydání jsem pak napsal článek o zahájení stávky v Divadle na provázku, kde ale hostovali divadelníci z polské Lodže.

První velká demonstrace v Brně se konala v pondělí 20. listopadu. Na náměstí Svobody se od 17. hodiny postupně shromáždilo několik tisíc převážně mladých lidí. V bočních ulicích stály autobusy s policisty v bílých přilbách, vyzbrojenými metrovými obušky. Vybavuji si, že o obušku mi jeden z příslušníků Veřejné bezpečnosti již dříve řekl, že ho s kolegy neoficiálně nazývají „gumový učitel marxismu-leninismu“. K očekávanému zásahu nakonec naštěstí nedošlo. Státní moc k násilnému potlačení protestů rozkaz nevydala, protože měla strach z následků. Jak se později ukázalo, hlavním důvodem byl fakt, že Gorbačovovo vedení Sovětského svazu nemělo již pro případné násilné excesy Miloše Jakeše a jemu podobných normalizačních ztroskotanců velké pochopení.

Po celý týden pak na náměstí Svobody probíhaly mítinky za účasti desítek tisíc lidí. Dceři jsem se rozhodl ukázat revoluci zblízka ve čtvrtek 23. listopadu. Tehdy šestiletá Markéta byla již z domácích debat a stále puštěného vysílání západních rozhlasových stanic dostatečně infikována duchem prodemokratického a prozápadního myšlení. Nesl jsem ji na ramenou po České, směrem k náměstí. Kolem nás proudily davy lidí. Když jsme dorazili na „Svoboďák“, Markéta se rozhlédla a hodně nahlas se zeptala: „Tati, to jsou naši nebo ti zlí? Když jsem ji ujistil, že naši, ihned vykřikla: „Ať žije Havel!“ Dobře jsem přitom věděl, že tam nejsou jen naši, ale také ještě řada těch zlých, kteří v civilu přišli fízlovat. Jedna z poblíž stojících žen ji pochválila a doslova řekla, že i když je ještě tak malá, má již přehled a hlavně je dobře vychovaná. S paní jsem vřele souhlasil a poděkoval jsem jí za objektivní hodnocení mé výchovy.

Brněnské listopadové demonstrace vyvrcholily v pondělí 27. listopadu generální stávkou, kdy v poledních hodinách dorazily do centra města obrovské davy lidí. Byly mezi nimi i tisíce dělníků z velkých brněnských strojírenských podniků. Komunistická moc se toho dne zhroutila i ve druhém největším českém městě.

 

Co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989 a jak jste prožíval následující dny?

 

Mgr. Daniel Herman, ministr kultury

Daniel HermanV té době jsem vykonával  duchovní službu v poutním místě Klokoty v Táboře. Kolem 12. listopadu probíhaly přípravy na svatořečení sv. Anežky České a diskutovalo se o postavení církve za totality. Pořádala se tam kromě jiného bohoslužba u sochy sv. Anežky, kterou v místním kostele postavili na čestné místo před oltář. A když 17. listopadu přišla zpráva o demonstraci v Praze, byla uspořádána v témže kostele bohoslužba s prosbou o splnění staré legendy, která říká, že až bude Anežka svatořečená, vrátí se do Čech staré dobré časy. A přes všechny problémy, které prožíváme, se dobré časy do naší země skutečně vrátily.

Profesor Petr Oslzlý, ředitel Centra experimentálního divadla v Brně

Petr Oslzlý

Foto: Ben Skála

V pátek 17. listopadu jsme hráli – tedy Divadlo na provázku a Hadivadlo – náš společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – 0 demokracii v Junior klubu Na Chmelnici v Praze. Rozrazil byl komunistickým režimem zakazovaná inscenace, která otevřeně pojmenovávala jeho nedemokratičnost, autorem jedné z jejích části byl Václav Havel. Plánovaně jsme 17. listopadu hráli v Praze. Kolem Junior klubu k večeru ze základen za Prahou jely do centra zásahové jednotky. Naskýtal se nám na ně dost zlověstný pohled. V průběhu večerního představení za námi přijel student brněnské Filozofické fakulty Roman Ráček, který byl v prvních řadách demonstrujících studentů na Národní třídě. Byl po brutálním zásahu v dosti otřesném stavu. Přerušili jsme představení – jehož tvar scénického časopisu to navíc dovoloval – a spolu s Břeťou Rychlíkem jsme jej na scéně interviewovali. Během tohoto vystoupení se málem zhroutil, diváci byli otřeseni. V tu noc jsme spali na studentských kolejích pojmenovaných po Janu Opletalovi, což je symbolické, telefonicky i od příchozích jsme zde již dostávali zprávy o rodící se studentské stávce a počali s ní koordinovat.

To pokračovalo i dopoledne. Ve dvě hodiny se v tehdejším Realistickém divadle sešli z celé republiky narychlo svolaní čeští divadelníci. Byla zformulována deklarace vyhlašující stávku českých divadel. My jsme měli mít ten den první představení již ve čtyři hodiny, takže jsme nemohli čekat, až bude celým plénem definitivně schválena, proto jsem společně s Arnoštem Goldflamem  shromáždění požádal, aby nás v tom nenechali samotné a odjeli jsme Na Chmelnici. Tam Divadlo na provázku a HaDivadlo vyhlásilo stávku. Četl jsem tehdy ze scény stávkovou deklaraci – proto mne posléze Karel Hvížďala ve své knize Výslech revolucionářů z listopadu 1989 označil jako „muže, který zahájil stávku divadel“ – a pak jsme otevřeli první občanskou diskusi s diváky. Tak se stalo, že dvě divadla z Brna zahájila v Praze stávku všech českých i slovenských divadel, jež po boku stávky českých studentů rozdmýchala tzv. sametovou revoluci roku 1989.

Odpověď na otázku, co jsem dělal v následujících dnech, by měla rozměr knižní kapitoly a navíc jsem to již v řadě rozhovorů líčil. Dodám tedy již jen selektivně, že v neděli 19. listopadu dostala v Brně v Divadle na provázku tato stávka mezinárodní rozměr, protože se k ní připojilo polské divadlo Teatr 77 z Lodže a já se v ten večer na návrh Václava Havla v činoherním klubu stal jedním ze sedmadvaceti zakladatelů Občanského fóra. Z Divadla na provázku se v pondělí stalo jihomoravské divadelní stávkové centrum Občanského fóra a já ve středu 22. listopadu 1989 odjel do Prahy začal pracovat v jeho celostátním Krizovém centru. Zde jsem pracoval v nejbližším kruhu kolem Václava Havla a posléze se po mnoha dramatických událostech po jeho prvním zvolení prezidentem Československa na samotném konci prosince 1989 stal na dva a půl roku jeho poradcem ve sféře kultury.

JUDr. Eva Kubišová, místopředsedkyně Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Eva KubišováV roce 1989 jsem pracovala jako referentka na Magistrátu města Brna. V pátek 17. listopadu jsem byla normálně v práci. Díky tomu, že u nás doma si manžel každý večer pouštěl vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, byla jsem velmi dobře seznámena se situací v naší zemi. O potlačení demonstrace na Národní třídě v Praze jsem se tedy dozvěděla hned ten večer ze zahraničního vysílání. Pak již dostaly věci rychlý spád. Od pondělí 20. listopadu probíhaly na brněnském náměstí Svobody každý den mnohatisícové mítinky, na které jsem samozřejmě s velkým potěšením chodila. Hned od začátku jsem věřila, že konečně nastává radikální změna, která nám přinese svobodu. A to se také vyplnilo. Přes všechny nedostatky žijeme dnes v demokratické společnosti, všichni můžeme zcela svobodně mluvit, podnikat či cestovat.

 

Ing. Jiří Hotový, podnikatel německé státní příslušnosti, majitel hotelu Amphone v Brně

Od roku 1981 jsem žil ve Spolkové republice Německo, kam jsem emigroval. Prostřednictvím zdejších televizních stanic jsem pozorně sledoval aktuální dění v  Československu, ale i v dalších tzv. socialistických státech. Ve druhé polovině 80. let bylo zřejmé, že ke změnám dochází. V pátek 17. listopadu jsem byl do večera normálně v práci. Byl jsem tehdy majitelem prodejny aut a servisu. Večer z televizního vysílání jsem se dozvěděl o zákroku na Národní třídě. Hned, jak to bylo možné, odcestoval jsem ještě v prosinci do Brna, abych se na místě přesvědčil o tom, že komunistický režim skutečně padl. Zde jsem se zdržel asi týden a po vánočních svátcích jsem se vrátil do zpět Německa. Ještě ale před touto první cestou do vlasti jsem oslovil Václava Fischera, který měl tehdy v Hamburku prosperující cestovní kancelář Fischer Reisen, zda by nechtěl zřídit pobočku své cestovky v Československu. Se stejným dotazem jsem se obrátil i na společnost Volkswagen. V obou případech jsem obdržel odpověď, že o něčem takovém neuvažují. Na podzim roku 1990 proběhla restituce domu mého dědečka na třídě Kapitána Jaroše. Byl to první restituovaný dům v Brně, z něhož se brzy stal první soukromý hotel v jihomoravské metropoli. A tak jsem začal díky pádu totalitního režimu konečně podnikat ve své vlasti.

Profesor Petr Fiala, předseda ODS, bývalý ministr školství

Petr FialaV pátek 17. listopadu 1989 jsem byl v Kroměříži, kde jsem tehdy pracoval jako historik v místním muzeu. V podvečer jsem odjel do Hrádku u Znojma, kde tehdy působil tajný biskup Stanislav Krátký a kde jsme s přáteli trávili následující víkend. Sledovali jsme pražské události a v neděli jsme se vrátili do Brna a začali se podílet na přípravě protestních akcí. Dobře si pamatuji neděli večer, kdy jsme se setkali v bytě manželů Hanušových, kteří pořádali doma různé akce, kterých se účastnili brněnští disidenti, jako třeba Radomír Malý nebo Jaroslav Šabata, kde jsme přemýšleli nad tím, kolik lidí přijde v pondělí na shromáždění na Náměstí Svobody. Naše zkušenost z demonstrací k nedávnému 28. říjnu nebyla příliš povzbudivá. Ráno jsem odjel do Kroměříže, a když jsem začal organizovat protesty v rámci muzea, tak mi jeho mladý ředitel, komunista řekl: „Pane doktore, já nikdy nepůjdu proti pracujícímu lidu.“ Možná i to připomíná, že situace tehdy pro mnoho lidí nebyla zdaleka tak jednoznačná, jak se nám to dnes jeví při zpětném pohledu. V pondělí odpoledne – na ten okamžik si pamatuji velmi přesně – jsem si pustil Svobodnou Evropu, kde říkali, že na Václavském náměstí je sto tisíc lidí. V tu chvíli jsem věděl, že komunistická diktatura skončila. Pak následovaly hektické, ale krásné dny mezi Kroměříží, Brnem a Prahou a přede mnou se otevřel život ve svobodě, jaký jsem si dlouho přál

Listopad 1989 očima syna filmového dokumentaristy a producenta (Sebastiána Vadase nar. 2000)

Mluvil jsem o listopadu 1989 s tátou Martinem Vadasem (nar.1953), kterému v té době bylo skoro 36 let. 17. listopadu 1989 byl od rána do večera ve střižně Krátkého filmu Praha na Barrandově, kde pracoval se střihačkou Věrou Čejkovou a stříhali nějaký film o architektuře Prahy. Když se večer vraceli autem z Barrandova, zaslechli v rádiu ve zprávách Svobodné Evropy vysílání o podvečerním masakru na Národní třídě. Jeli do středu města a zastavili auto na Janáčkově nábřeží, aby se šli podívat přes most, co se děje.Bylo asi 21 hodin a deset minut, Národní třída byla skoro vylidněná, lidé se tam procházeli, byl klid a stopy po masakru byly již uklizeny.Rozloučili se a odjeli domů. Doma táta poslouchal rozhlas a hledal zprávy i v televizi, ale informace o vnitropolitickém dění přinášelo jen rozhlasové vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Československá televize zarytě mlčela. Všichni z tátova okolí se zajímali o osud studenta Martina Šmída, ve zprávách o jeho smrti byla jako zdroj uváděna „Agentura VIA“. Nebyl žádný internet, email ani sociální sítě, každý byl proto odkázaný na vysílání radia nebo televize. Hlavními zdroji informací byla vysílání ze zahraničí. Československá televize se pořád tvářila, jako že se nic neděje. Nikdo ale neměl šanci si informace ověřit. Až v neděli se táta dověděl, že studenti vyhlásili stávku, že se tudíž ani na FAMU, kde zrovna učil, vyučovat nebude. Přesto se všichni sešli ve škole, kde studenti vyhlásili okupační stávku a zveřejnili své požadavky vůči státní moci. Táta svolal mimořádné zasedání fakultního výboru ROH, kde zrovna byl – díky perestrojkovému rozvolnění i jako nestraník – čerstvým předsedou. Navrhl, aby odboráři vyhlásili solidaritu s požadavky studentů, a poskytli jim i peněžní podporu ze svých prostředků. Už v odpoledních hodinách se tak stalo a studenti převzali 50 000,-Kčs z pokladny ROH. Kdo rychle dával, dvakrát dával.

Studenti Filmové a televizní fakulty AMU v Praze, spolu s divadelní fakultou (DAMU), byli mezi vůdci studentské stávky.Postupně získávali podporu, nejdříve v Praze a za cenu mnoha osvětových výjezdů a jednání i na ostatních vysokých školách po celé republice.

Postupem času se i na FAMU ustavilo Občanské fórum a podpořilo požadavek studentů na změnu ve vedení fakulty. Tehdejší děkan, komunista, který v minulosti celkem statečně bránil nátlaku na vyloučení některých studentů, kteří byli zatčeni Veřejnou bezpečností při tzv. Palachově týdnu v lednu 1989, v listopadu odmítl dlouhodobě zapůjčit studentům školní lehkou VHS kameru. Studenti ji po něm požadovali, aby mohli natáčet reportáže pro tzv.Studentské vysílání, se kterým objížděli republiku na VHS kazetách, aby zajistili elementární informovanost občanů i na venkově a mimo hlavní město. Děkan měl strach, že státní bezpečnost jim kameru odcizí nebo zničí.

Fakulty AMU byly centrem revolučních diskusí a setkání, občas tam docházeli lidé vyjádřit i předat konkrétní podporu studentům. Docházeli tam lidé z kulturní sféry i lidé z venkova, kteří hledali informace. Martin byl téměř stále se svými studenty na katedře dokumentu FAMU. 21. listopadu dorazila za ním do školy režisérka Jana Ševčíková, se kterou předtím natáčel její filmy „Piemule“ a „Jakub“, z Rumunska, přišla se poradit, co by mohli a měli natáčet.Rozjeli se do Krátkého filmu Praha s návrhem, aby jim zapůjčili kameru, že chtějí jet natáčet do Ostravy, které se tehdy říkalo „ocelové srdce republiky“. Říkali tamním dramaturgům, že chtějí zachytit tamní vření, protože byli přesvědčeni, že „otočí-li se Ostrava, změní se celá republika“. Dlouho jim nedávali odpověď, zda je jejich námět zajímá. Nakonec si v kamerovém oddělení KF půjčili kameru na čestné slovo, vzali si materiál, který měla Jana Ševčíková připravený na jiný film, a odjeli do Ostravy sami – s kamarádem zvukařem a studentkou ing. Šárkou Pavlicovou, u které mohli přespat, zahřát se v zimě a nabít baterie, protože byla z Ostravy. Před vjezdem do Ostravy byli kontrolováni orgány Veřejné bezpečnosti, ale nakonec byli propuštěni a „Pražáci“ mohli do města. Když přijeli na náměstí v Ostravě, mítinky byly v plném proudu. Zažili tam a natočili mnoho zajímavých setkání a vystoupení na náměstí se studenty, horníky, písničkáři, místními i pražskými a brněnskými osobnostmi na balkóně. Zažili i odmítání a zákazy vstupu od ostrahy a lidových milicí na branách továren a dolů. Přes obrovské mrazy lidé na náměstí se scházeli v hojném počtu. Náměstí v Ostravě podpořilo pražský požadavek na generální stávku, která se konala 27. listopadu na Letenské pláni v Praze. Požadavky studentů na výměnu vedení FAMU nakonec nepřinesly skoro žádnou změnu, OF se studentskou komorou si zvolilo nového děkana, také komunistu, který byl předtím deset let ve funkcích proděkana a kádrovou rezervou na cokoliv.

Když se vedení celostátního Občanského fóra pod vedením Václava Havla dohodlo s komunistickou vládou na předání moci, posílalo své emisary na vysoké školy, aby studenti ukončili stávku. Studenti AMU pod vedením Martina Mejstříka z DAMU odmítli ukončit protest a upozornili Občanské fórum, že ukončit stávku nemohou, protože součástí jejich dohod nebylo naplnění jejich požadavků a dokonce ani jeden ze studentských požadavků nebyl splněn. Pak následovala celá řada velkých kompromisů a ústupků, které poznamenaly polistopadový vývoj a promítají se i do dnešního stavu společnosti čtvrtstoletí poté.

Jeden komentář

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *