Domů Rozhovory Bartuška: Záp...

Bartuška: Západ se bude muset utkat s Východem o suroviny

Jednou Rusy posílal zpátky na východ, podruhé je přesvědčoval o tom, jak je jejich plyn na západě důležitý. Někteří jej stále považují za studenta, který pomohl sametově vybojovat demokracii. Jiní za ostříleného diplomata, který dokázal přesvědčit Putina, aby otočil kohoutkem a znovu zásoboval Evropu plynem.

Václav Bartuška je dnes velvyslancem pro energetickou bezpečnost a zastupuje stát v tendru, který nemá v Evropě obdoby. O dostavbě Temelína se ale moc bavit nechce. „Není o čem psát,“ říká vystudovaný novinář.

Co je nového v tendru na dostavbu Temelína?

Premiér řekl jasně, že termíny jsou 2011, 2012, 2013. Žádné několikaleté zpoždění se nekoná. Stát má v tom první a poslední slovo, nikoli ČEZ. V roce 2011 bude hotová dokumentace, o rok později budou přijaté nabídky, v roce 2013 přijmeme rozhodnutí. To může být samozřejmě také záporné.

Diskutovali jste o možném prodloužení tendru? Byly mezi ČEZem a vládou kolem toho nějaké rozpory?

Neměli jsme žádné spory. ČEZ prostě musel přistoupit na to, že všude na světě má v podobných projektech konečné slovo stát.

Proč ty spekulace o prodlužování termínu zahájení stavby?

Nevím.

Vy jste ten, kdo má mít informace…

Základní problém Temelína je, a ještě mnoho let bude, že se tady odehrává něco velkého – ale zároveň se jako by moc neděje. Když řeknu „příprava zadávací dokumentace“, tak to opravdu nezní moc napínavě. Jako by není o čem psát. A přitom samozřejmě Prahou krouží spousta lidí, kteří chtějí znít informované – ať už o tendru něco skutečně vědí, nebo ne.

Je tady zakázka, která se může vyšplhat až do výše pěti set miliard korun…

Ale to nebude pět set miliard ani omylem. Pokud by to tak mělo být, skončí tendr bez vítěze. To by nedávalo ekonomický smysl. Cena jednoho reaktoru se pohybuje mezi padesáti až sto padesáti miliardami korun, podle typu a místa. I tři sta miliard by v případě Temelína 3 a 4 bylo příliš mnoho.

Podnikatelé jako Jan Světlík nebo Martin Štefl chtějí, aby zakázku dostala rusko-česká firma Atomstrojexport. Na konferenci o dostavbě Temelína totiž podnikatele přesvědčila o tom, že jako jediná uvolní sedmdesát procent zakázky místním firmám…

Bavme se o realitě. Škodu Jaderné strojírenství koupila v roce 2004 ruská skupina OMZ, dnes kontrolovaná Gazprombankou. V roce 2006 se v Rusku rozjela masivní obnova jaderného strojírenství a výstavby elektráren. Ty měly být hotové do roku 2020. Už teď ale protahují termín o dalších deset let. A do Škody JS za tu dobu nedoputovala ani jedna zakázka. Škoda JS vyrábí pro Arevu – tedy pro Finsko, Francii a Čínu. Optimismus některých českých firem je pozoruhodný. Netuším, na čem se zakládá.

Vychází z přednášek zástupců tří účastníků řízení a také ze zkušenosti z výstavby jaderné elektrárny ve Finsku, kde francouzská Areva místní firmy nepustila k žádné velké stavbě.

Všichni tři účastníci slibují vysoký podíl českých firem. To je marketingový slib, kterým nezarmoutí. Až za dva roky budeme mít na stole nabídky, uvidíme reálně, kolik bude na dostavbě participovat českých firem.

Jak moc je pro vládu důležité zapojení českých firem?

Tendr má tři kritéria: cena, transfer know-how a podíl českých výrobců. Všechny tři části mají svou váhu. Musíme si počkat na nabídky. Myslím si ale, že se v podílu českých firem budou dost podobat. Nabídnou velkou část práce pro stavební firmy, snad i pro strojírenské firmy. Ani u jedné z nich si ale nejsem jistý, zda české firmy pustí do reaktorové části. I Rusové to říkají jednoznačně: Kvůli dvěma reaktorům se jim nevyplatí výrobu v Plzni znovu obnovit.

Jak se projevuje tlak vlád, které mají zájem na tom, aby zakázku dostala jejich národní firma?

Řekl bych, že je to zájem, ne tlak. Minulý týden jsem měl například snídani s francouzským ministrem pro Evropu. To se mi dřív nestalo. Podobně otevřeně postupují i další země.

O čem si pak povídáte?

Všichni samozřejmě chválí své zboží. Ten zájem je logický. Naše zakázka není největší v Evropě. Ona je pouze jediná.

Další státy ale na sebe nenechají dlouho čekat. Jádro zažívá renesanci…

Finsko zřejmě spustí tendr v příštím roce, Británie také možná někam doputuje. Ona slibovaná atomová renesance se však zatím nekoná. Zatím pouze resuscitujeme odvětví, které zažilo velmi těžké časy.

Jaké prostředky jednotlivé vlády používají? Zapojují se do monitorování například ruské tajné služby, se kterými máte jako člen vyšetřovací komise 17. listopadu zkušenosti?

Můžu si pouze něco myslet. Žádný důkaz ale nemám.

Co si tedy myslíte?

Že všichni tři účastníci chtějí vyhrát a udělají pro to maximum všemi prostředky, které budou dostupné.

Co to znamená konkrétně?

Tím jsem řekl vše, co jsem chtěl. Nemám potřebu to konkretizovat. Jde především o diplomatický zájem. Snaha prezentovat se v nejlepším světle. K tomu nepochybně patří i sbírání informací. Nakonec ale budeme muset říct dvěma mocnostem „ne“, což bude velmi těžké, ať už to budou kterékoli dvě z těch tří. Rozhodnutí nakonec stejně padne na naší, domácí půdě.

Jak moc je živá myšlenka spojení ruské a americké firmy?

Kromě několika článků v novinách jsem o tom nikdy neslyšel. Ani jedna z firem o ničem takovém nemluví. Na světě je pouze jediná zkušenost s podobným mixováním – Temelín 1 a 2. Míchat tyto dva systémy myšlení jsme si zkusili jednou a nevím o nikom z branže, kdo by si to chtěl zopakovat.

Proč je pro vládu tak důležité dostavět Temelín? Jak se díváte na stavbu menších lokálních reaktorů?

Na trhu žádné nejsou. Když se podíváte na to, co je k mání, tak vám v podstatě vypadnou tři reaktory, o kterých se tady bavíme, tedy o velikostech 1 150, 1 200 a 1 600 megawatt. Ještě se dá uvažovat o korejském, který má výkon 1 400 MW a Mitsubishi se 1 700 MW. V této chvíli se bavíme pouze o Temelínu 3, 4 a výhledově možná o Dukovanech. Myšlenka lokálních jaderných výtopen v každém krajském městě mě připadá spíš jako fantazie.

To by se už mohly stavět jaderné elektrárny čtvrté generace?

Myslím, že já se komerčního spuštění takového reaktoru už nedožiji. Vy možná ano. Technologicky jsou tyto reaktory neuvěřitelně náročné. Jen jeden z drobných příkladů: v jednom ze šesti typů reaktoru čtvrté generace se primární okruh chladí roztaveným olovem. Nevím, jak pro Vás, ale pro mě je rozžhavené olovo poměrně horké. Je pravdou, že Evropané, Rusové, Číňané i Američané a další se snaží, aby měli první funkční reaktory čtvrté generace hotové do roku 2020. Komerční užití je ale jiná věc.

Myslíte, že by se takové využití mohlo uplatnit třeba už u elektrárny v Blahutovicích na Novojičínsku?

V Evropě bude těžké postavit jakoukoli novou elektrárnu. Vždyť Evropa není dneska schopná nic pořádného postavit. Podívejte, jaký je problém postavit dálnici, vysokorychlostní tratě, elektrické sítě… V zásadě nechceme stavět už nic.

Chceme nakupovat elektrickou energii?

Nejsem si jistý, co vlastně chceme. Jako kontinent nechceme být nikým a ničím vyrušováni. To je základní problém dnešní doby.

Proč už tak neumíme bojovat o svůj blahobyt?

Protože jej považujeme za automatismus. Za právo. Teď sedíme v místnosti, kde se svítí, ačkoli venku je den. To ale přece není nezbytné k tomu, abychom v této místnosti přežili. Když vám na pět dní vypnou proud, tak to budete považovat za selhání společnosti, za porušení základního práva. Ve svých genech už máme zakódovanou zkušenost čtyř předešlých generací, které elektřinu považovaly za samozřejmost. Kdybyste dnes řekla Evropanům nebo Američanům, že budou muset válčit se zbytkem světa o suroviny, tak by to pro ně byla velmi zvrácená myšlenka.

Ten boj už neprobíhal například v Iráku?

To je jediný příklad. A ne příliš zdařilý. V tuto chvíli ale boj probíhá hlavně v Africe, v jižní Americe. Vítězem je hlavně Čína. Oni totiž nemají žádná vnitřní omezení, která máme my. Asi nejlepším příkladem je Střední Asie. Moje oblíbené přirovnání: My Evropané patnáct let kážeme Střední Asii o tom, že by měla postavit ropovody a plynovody, obcházející Rusko. Nikdy jsme ale nic neudělali. Čína vybudovala plynovod z Turkmenistánu až ke Žlutému moři, dlouhý sedm tisíc kilometrů, za dva roky. Tak o čem pak chcete mluvit?

Co se musí stát, abychom nezůstali jednou úplně bez energie?

Krize. Velký šok. Nic víc. Buď umřeme, nebo přežijeme. Lidstvo vždycky hnala kupředu pouze nouze. Vezměte si někdy do ruky stéblo trávy a pšenici. Z toho stébla naši předkové za tisíciletí vyšlechtili něco, z čeho jde udělat mouka. To přece nebyl rozmar. Něco takového mohli dokázat pouze lidé, kteří měli zoufalý hlad.

Jak velká krize musí přijít v poměru s tou, která teď doznívá?

Současná krize není vůbec nic. Náš svět je nastavený tak, že minorita lidí – říkáme jí západní civilizace – má k dispozici všechny suroviny světa. O tyto suroviny nyní mají zájem další tři miliardy lidí, kteří chtějí stejný životní styl jako my. Chtějí svítit za jasného dne, chtějí klimatizaci, čerstvé potraviny. Zdrojů ale – při současném stupni vývoje – není tolik, abychom to mohli utáhnout.

Co tedy bude dál?

Jsou tři možnosti: první, že se uskromníme, což se nám ale moc nechce. Nebo že oni změní svou představu o úspěchu. To ale také není moc pravděpodobné. Nebo se utkáme o některé ze základních surovin. Nedávno vědci spočítali, že průměrný Evropan spotřebuje tři tisíce litrů vody denně. Dva litry vypijete, v padesáti litrech se umyjete, hodně spláchnete v záchodě. Nejvíc vody ale spotřebujeme v potravinách. Sto litrů vody na kilo pšenice. Tisíc litrů na kilo masa.

Jako velvyslanec pro energetickou bezpečnost státu už o tyto suroviny musíte alespoň slovně bojovat?

Teď ještě vůbec ne. Zatím je klid. Už ale pozoruji změny – a vidí je každý, kdo se podiva jen na pár čísel. Přes devadesát procent ropy a plynu ve světě je v rukou národních států, z nichž většina nemá nejmenší důvod jakkoli Západu pomáhat. V našich českých podmínkách se tahle proměna projevuje například tím, jak Rusko mění svoje exportní trasy, zatím především u ropy. Musíme vědět, co chystají, a reagovat na to hodně dopředu. Družba není na věky – ani ropovod, ani přátelství. V plynu je situace podobna. Proto je dobře, že jsme v polovině října zahájili stavbu plynovodu Gazela. Ten Rusům a potažmo nám pomůže zbavit se tranzitní závislosti na Ukrajině. Zprostředkovaně se tak dostáváme do skupiny A – zemí západní Evropy. Skupina B – země střední a východní Evropy – nemusí být zrovna ta, na které musí Rusku vždy záležet nejvíc.

Do skupiny B patří tedy i Slovensko?

Bohužel. Slovensko už nebude mít tak silnou vyjednávací pozici. V roce 2013, až Rusko dokončí první větev NordStreamu, se dramaticky změní strategické postavení Ukrajiny, a i Slovenska.

****************

Václav Bartuška

Je český diplomat, politik a publicista. Od roku 2006 je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti.

Studoval žurnalistiku na Fakultě sociální věd UK a patřil k vůdcům revoluce v roce 1989. Ve svých 22 letech se stal členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. O svých zkušenostech z práce v komisi napsal autobiografickou knihu Polojasno. Zisk z prodeje knihy mu umožnil absolvovat cestu okolo světa.

Pracoval jako reportér deníku MF Dnes, vykonával funkci generálního komisaře české účasti na světové výstavě Expo 2009 v Hannoveru, později vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií. Od nástupu Alexandra Vondry do pozice ministra zahraničí je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti. V roce 2010 se stal zvláštním vládním zmocněncem pro dostavbu JE Temelín.

Václav Bartuška je ženatý s českou harfenistkou Kateřinou Englichovou, se kterou má dceru Johanu. Zdroj: wikipedia.cz

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *