Domů Rozhovory Ekonomika zpo...

Ekonomika zpomaluje, hrozí promarněné dekády

Jak hodnotíte současný vývoj dluhové krize v eurozóně?

Podle mého názoru dluhová krize v eurozóně na konci roku 2011 zatím nedosáhla svého vrcholu. Politici se snaží za každou cenu zakamuflovat příčiny vzniku dluhové krize a přijímají veskrze pouze politická opatření, která však mají velmi daleko k racionální ekonomické nápravě.

Hrozí tedy finanční kolaps?

Finanční kolaps hrozí nejenom zemím, které jsou již dlouhodobě notoricky předlužené. V podstatě již proběhl v těch ekonomikách, které nebyly schopny včas splácet své závazky. Jedná se o Řecko, Irsko, Portugalsko a částečně i Španělsko. Podobné situaci se velmi rychle blíží Itálie, která již menší otřes zažila v polovině listopadu 2011. Nicméně jistá si nemůže být ani Francie a Belgie.

Naprostá většina analytiku hodnotí například postavení Německa jako velmi silné. Já si toto tvrzení dovolím zpochybnit, protože Německo je nominálně nejzadluženější zemí nejenom eurozóny, ale celé Evropy. I když je jeho ekonomika silná, není nikde napsáno, že se nemůže dostat do potíží například se svým ekonomickým růstem. A pokud by se dostalo do dlouhodobější stagnace či dokonce poklesu, tak se samozřejmě bude podíl dluhu na HDP, tudíž i ten relativní údaj, stále zvyšovat.

Mimochodem Německo se od roku 2008, kdy jeho dluh dosahoval 66 % HDP, přehouplo na konci roku 2010 pres 83 % HDP, takže nárůst veřejného dluhu činí více než 17 % ve vztahu k HDP za dva roky. Dá se očekávat, že na konci roku 2011 se velmi rychle přiblíží i dluh Německa 100 % HDP a v roce 2012 100 % HDP překročí.

Jaký dopad to bude mít na další země?

V současné době je Německo zadluženo v astronomické výši více než dvou bilionů a 200 miliard eur. Finanční kolaps tak hrozí většině zemí eurozóny. Nebýt zcela bezostyšného porušování základních pravidel, která většina centrálních bank dodržuje, tedy pokud by evropská centrální banka nevykupovala dluhopisy nejzadluženějších ekonomik, finanční kolaps by již nastal.

Takto je pouze odsunut. Žádné z dosud přijatých politických rozhodnutí nevedlo k odstranění příčin dluhové krize a nedává ani naději, že by v dohledné době byla tato krize odstraněna. Pokud by byla přijata razantní racionální ekonomická opatření, tak to bude trvat stejně nejméně 15 možná až 25 let, než se situace v těch nejzadluženějších ekonomikách přiblíží alespoň k „normálu“. Zatím však můžeme sledovat i u relativně silných ekonomik spíš opačnou tendenci, a to je zvyšování jak relativního, tak absolutního zadlužování.

Můžeme již dnes říci, jaký dopad bude mít dluhová krize na vývoj evropských ekonomik v následujících letech? Často je slyšet, že nás ceká „ztracená dekáda“.

Dluhová krize má samozřejmě dopady na reálnou ekonomiku již v současnosti. Dochází dlouhodobě ke zpomalování růstu evropské ekonomiky, zvláště pak eurozóny. Dynamika je daleko za tempem růstu – měřeno HDP – dalších center světové ekonomiky. Evropská unie, respektive eurozóna, až na výjimku jednoho roku se za celé dvě poslední dekády vyvíjí podstatně pomaleji než USA, Čína, Indie a další ekonomiky, které se počítají mezi světové.

Výjimkou je snad Japonsko, kde se dá v současné době hovořit téměř o dvou ztracených dekádách japonského ekonomického růstu. Japonsko má také přibližně stejné problémy, jeho zadlužení je extrémně vysoké, přesahuje 220 % HDP a je vyšší než zadlužení eurozóny.

Pokud evropská ekonomika nepřijme důrazná opatření spíše v ekonomické než pouze v politické oblasti, dostane se do velmi prekérní situace, kdy tratí svou konkurenceschopnost vůči razantně se rozvíjejícím novým ekonomikám. Bohužel se bude moci hovořit ne o jedné ztracené dekádě, ale o dvou promarněných desetiletích. Již nyní začíná prakticky druhá polovina první ztracené dekády.

Jak silně se promítnou problémy v Evropě do hospodářského vývoje v České republice?

Samozřejmě, že česká ekonomika je velmi silně navázána na ekonomiku eurozóny, potažmo Evropské unie. A protože je česká ekonomika velmi silně proexportně orientovaná, postihne případný útlum evropských ekonomik i české hospodářství.

Postižení nemusí být až tak silné, protože máme možnost reagovat pomocí samostatné měnové politiky, respektive trhy tak mohou reagovat. Toho jsme svědky už v současné době. Dochází k oslabování české koruny, a tím si částečně zachováváme konkurenceschopnost našich exportérů ve vztahu k zemím, kam nejvíce vyvážíme.

Producenti v České republice by se měli pokusit diverzifikovat riziko svého vývozu a hledat nové trhy mimo eurozónu a mimo Evropskou unii. V tom lze spatřovat určitá východiska pro současnou ekonomiku České republiky.

Ještě nedávno se očekávalo, že česká ekonomika poroste v roce 2012 o 2,5 %. Dnes jsou již odhady střízlivější a počítají s růstem kolem jednoho procenta. Jak se tedy bude dařit české ekonomice?

Bohužel si myslím, že i ty takzvané střízlivé odhady nebudou naplněny. Dokonce se mohou vyplnit daleko černější scénáře. Osobně počítám s tím, že česká ekonomika v tomto roce poroste velmi nicotně nebo vůbec ne. Dokonce se dá za jistých okolností očekávat, zvláště pak v souvislosti se zpomalením výkonnosti v druhé polovině roku, i s poklesem HDP. Pokles by to neměl být tak dramatický, jako tomu bylo v roce 2009, nicméně budeme mít problémy – měřeno tempem růstu HDP – dosáhnout úrovně roku 2007, případně 2008.

Hlavním důvodem toho, že se české ekonomice může dařit podstatně hůře, než tomu bylo v minulosti, spočívá v tom, že jsme velmi silně závislí na exportu do zemí, které jsou již v současné době postiženy stagnací a některé i poklesem. Nejsilnější ekonomika Německa zatím svoji dynamiku drží, ale dá se očekávat, že i ona se muže dostat do problému.

Druhým faktorem, který ovlivní následující vývoj, je spíše psychologického rázu. Občané jsou dennodenně masírováni sdělovacími prostředky, že krize se blíží nebo je tu. Tomuto tlaku podléhají i občané, kteří si mohou být téměř jisti, že o své zaměstnání nepřijdou, že budou moci i nadále provozovat svou živnost, podnikatelskou činnost. I ti se pak chovají velmi úsporně, snižují svou spotřebu, což se pak projevuje ve výdajích na konečnou spotřebu domácností. Je zajímavé, že spotřeba domácností prakticky již osm z posledních devíti čtvrtletí klesá.

Klesající spotřeba domácností ovlivňuje tempo růstu HDP a vstoupí tak jako negativní faktor do celkového ekonomického růstu. Tato tendence bude s největší pravděpodobností přetrvávat nejméně i v prvních třech čtvrtletích tohoto roku. Dá se očekávat i pokles spotřeby vládních institucí a stagnace investic.

Státní dluh České republiky roste. Jak si stojí Česko v porovnání s ostatními zeměmi?

Růst veřejného dluhu v Česku je opravdu velmi dynamický. Nicméně celkové zadlužení, které sledujeme jako podíl dluhu veřejných rozpočtů na HDP, je zatím páté nejnižší v Evropské unii. Lépe je na tom ze „starých zemí“ EU pouze Lucembursko, které tento dluh má necelých 20 % HDP. Z „nových členských zemí“ to je Estonsko s necelými 7 % HDP a poté Bulharsko s 16 % HDP a Rumunsko s 31 % HDP. Česko má svůj dluh podle oficiálně uveřejněných dat ke konci roku 2010 ve výši 37,6 % HDP.

Ovšem to neznamená, že bychom mohli bezstarostně tančit. Vidíme, co to dělá s tak silnými ekonomikami, jako je třeba ekonomika italská, francouzská, španělská. Zvyšování dluhu zatěžuje budoucí generace a přináší s sebou velmi vysoké náklady na udržování dluhu – úroky z dluhopisů, které musí stát platit svým věřitelům.

Co stojí za růstem zadluženosti?

Především nezodpovědné chování politiků, kteří i v době ekonomického růstu financují své megalomanské plány a sliby tím, že zadlužují budoucí generace. Politika není tím, čím by ve skutečnosti měla být, to je službou veřejnosti, ale bohužel slouží k prosazování úzce skupinových zájmů. Ať už jsou to zájmy samotných politiku či jejich loutkařů v podobě různých lobbistických a zájmových seskupení.

Tyto skupiny pak prohlašují za veřejný zájem kdeco, kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek. Tento veřejný zájem pak chtějí financovat právě z peněz všech daňových poplatníků. To, co se za ně nakupuje, mnohdy těmto daňovým poplatníkům ani neslouží. Zájmem celých skupin politiků je také to, aby na nich byly závislé co nejpočetnější skupiny občanů. Proto připravují neufinancovatelné sociální programy, které tak značnou měrou přispívají k dlouhodobému zadlužování.

Svou roli při zadlužování hrají i veřejné zakázky a financování projektů, které by se za běžných tržních podmínek neuskutečnily. Celá rada těchto projektů je naprosto nepotřebných a nevhodných. To vše se financuje z veřejných prostředků, ať už to jsou zdroje z domácího rozpočtu či rozpočtu Evropské unie.

Co by měla vláda udělat proto, aby zadluženost přinejmenším dále nenarůstala?

Česká vláda a parlament musí navrhnout a schválit opravdové reformy veřejných financí. Ty se týkají nejenom penzijního systému a financování veřejné zdravotní péče, ale také daňové reformy, případně rozpočtového určení daní. Decizní sféra by mela omezit předražené projekty, měla by racionalizovat výběrová řízení na všech úrovních, tedy nejenom na celostátní, ale i municipální. Mělo by dojít k revizi některých sociálních programů tak, aby nebyly v tak velké míře zneužívány, jako je tomu doposud.

Dá se říci, že jsou znatelné milimetrové pokroky, ale k tomu, aby se české veřejné finance nedostaly opravdu do propasti, je zapotřebí udělat ještě mnohé.

Kdo je Miroslav Ševčík

V roce 1983 absolvoval Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. V roce 1992 obhájil kandidátskou práci a v roce 2010 obhájil habilitační práci v oboru Hospodářská politika. Na VŠE přednáší nepřetržitě od roku 1983. V letech 1990–1991 působil jako prorektor VŠE pro oblast pedagogiky a rozvoj VŠE. Od roku 2007 je vedoucím Katedry hospodářské a sociální politiky.

V současné době vykonává funkci děkana Národohospodářské fakulty VŠE. Je členem Vědecké rady VŠE, předsedou Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE, členem Vědecké rady Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Vědecké rady Národohospodářské fakulty Ekonomické univerzity v Bratislavě.

Dále působil jako člen v řadě institucí (např. spoluzakladatel Rady vysokých škol, předseda komise pro studentské záležitosti RVŠ, člen České společnosti ekonomické, redakční rady časopisu Politická ekonomie, spoluzakladatel a ředitel Liberálního institutu). V současné době působí jako předseda či člen různých poradních orgánu státních institucí a samosprávy.

Roman Müller

Ekonomika a byznys, veřejná správa a samospráva? Vše, co se těchto témat týče, a mnohem víc mají naši zkušení redaktoři v malíku!

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *