Domů Rozhovory Václav Matyáš...

Václav Matyáš: Problémem stavebnictví je politika

České stavebnictví není v dobré kondici, dusí ho ekonomická krize i vládní škrty. Stavební firmy, výrobci stavebních hmot i developeři bojují už čtyři roky s nedostatkem investičních prostředků v soukromé i státní sféře.

Stavebnictví je podle Českého statistického řadu nejvíce postiženou sférou české ekonomiky. Produkce propadá již třetím rokem, loni to bylo o 3,5 procenta, stavební firmy musely propustit více než 14 tisíc lidí. A manažeři předpovídají další propad i v roce 2013. „Situace není dobrá, a bude ještě hůř,“ říká Václav Matyáš, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví.

Jste svým založením spíše optimista, či pesimista?

Na svět se dívám jako optimista. Jenže zejména v poslední době, když vidím situaci, ve které se stavebnictví nachází, se ze mě stává hodně střízlivý pragmatik.

Pesimistický nejste ani ve vztahu k současnému stavebnictví?

Do nějakého totálního pesimismu v žádném případě sklouzávat nechci. Nicméně vývoj od roku 2008, kdy začala světová krize, rozhodně optimistický není. České stavebnictví se od roku 2009 trvale propadá a situace – tak jak se vyvinula ke konci loňského roku – vůbec není dobrá. Nejen z pohledu letošního roku, dobré předpoklady nedává ani pro roky 2013 a 2014.

Bod zlomu je tedy pro stavebnictví v nedohlednu?

Bohužel, žádný v blízké budoucnosti nevidíme. Před dvěma lety jsme přitom byli o dost optimističtější, věřili jsme přicházející koaliční vládě a jejímu programovému prohlášení, že budou podporovat stavebnictví a proinvestiční politiku jako alfu a omegu konkurenceschopnosti českého průmyslu. Nejde o žádné dary pro betonové lobby, ty peníze jsou veřejným kapitálem a jako s takovými by se s nimi mělo i nakládat. Realita je ale jiná, politika škrtů stavebnictví nic dobrého nepřináší.

Jak krize proměnila konkurenční prostředí?

Dost se přiostřilo. Současná absence zakázky i poptávky jak veřejného tak privátního sektoru vede velké hráče k tomu, že jdou dneska – zejména v regionech – na malé projekty, které bývaly dříve svým způsobem výsadou místních středních a malých firem. Je to doslova boj o přežití, spousta firem jde až na dumping, téměř pod nákladové ceny. Takový stav může ustát po určitou dobu jen velký, ekonomicky silný hráč. Malé a střední firmy jsou postupně vytlačovány až do situace, kdy boj o přežití vzdávají.

Řada firem se snaží najít poptávku také na zahraničních trzích.

Ano, snaží se proniknout zejména na východ a jihovýchod, to jsou teď velmi atraktivní destinace. Je to ale řešení jen pro firmy s dobrým ekonomickým a bankovním zázemím, tedy zejména pro nadnárodní společnosti. Pro malého hráče je to mnohem složitější.

V Česku investiční prostředky vysychají nejen ve státní sféře, ale i v privátním sektoru. Co je pro stavebnictví více likvidační?

Obojí. Problémem stavebnictví je tak jako tak politika vlády. Odklon od proinvestiční politiky má multiplikační efekt a dopadá negativně nejen na stavebnictví. Chybí tu politika směrem k privátnímu sektoru, k akceleraci poptávky, k tomu, aby lidé skutečně začali utrácet – za renovaci paneláku, za úspory energií, za nové bydlení… Bytová výstavba je dnes na úrovni 60 procent původní výkonnosti.

Není tedy tento trh už nasycen?

To rozhodně ne, podívejme se na stále zanedbaný bytový fond mimo paneláky nebo na závazky České republiky směrem ke Strategii EU 2020 a fenoménu úspor energie a pasivních projektů. Kýžený roční počet 40 tisíc nově postavených bytů, to je vlastně jen prostá reprodukce bytového a domovního fondu.

Šetří lidé i vláda, která chce mít za čtyři roky vyrovnaný rozpočet, a těžko tak bude ochotná omezené veřejné zdroje dávat do dotací…

S takovou politikou ale dlouho nevydržíme. Tedy bez toho, aniž bychom restartovali investice. V programu Panel, který v loňském roce skončil a nemá pokračování, se zrevitalizovalo asi 400 tisíc bytů. Dotace, která představovala fyzickým a právnickým osobám pouze krytí úrokových sazeb, znamenala výdaj státu asi deset miliard. Ty ale akcelerovaly činnosti, které ve finančním vyjádření představovaly v objemu stavebních prací přibližně 55 miliard korun a přinesly byznys především pro malé a střední firmy. Ztráta těchto příležitostí má dopad i na nezaměstnanost a zatěžování sociální sítě. Jestli je tato dotace fiskálně zajímavá, návratná a efektivní pro státní rozpočet, je myslím zcela zbytečná otázka.

Jaký dopad tedy může mít krize stavebnictví na konkurenceschopnost České republiky?

Federace evropských kontraktorů FIEC se sídlem v Bruselu, které jsme členem, nedávno vydala apel na všechny vlády členských zemí Evropské unie, aby prosazovaly investiční politiku a podporu dopravní infrastruktury. Dopravní infrastruktura je pro konkurenceschopnost této země zcela zásadní. A dnes je ve stavu, kterým se v Evropě rozhodně chlubit nemůžeme. Z pohledu kvality jsme na samém chvostu evropské sedmadvacítky a stáváme se nechtěným ostrovem, který se vyplatí objet.

Jaké jsou vyhlídky?

Z toho mi běhá mráz po zádech. V dalším operačním programu Doprava, který startuje od roku 2014, je asi 150 miliard korun, investorská připravenost je ale v současné chvíli téměř nulová. Majetkoprávní či územní řízení, jednání s dotčenou veřejností, legislativa – to všechno často trvá více než 10 let. Když si vezmeme, jaká je dnes úroveň silnic prvních a druhých tříd, a naprostou nepřipravenost projektů ze strany Ředitelství silnic a dálnic, potažmo ministerstva dopravy, bojím se, že budeme jezdit po tankodromech.

Jsou řešením PPP projekty? V Česku zatím nemáme s tímto konceptem mnoho dobrých zkušenosti, co by se muselo stát, aby byly obě strany spokojené?

Projekty PPP jsou, lépe řečeno mohly by být, dobrým alternativním zdrojem financování, a to nejen dopravní infrastruktury. Aby to tak mohlo být, záleží na řadě faktorů: legislativním procesu, výběru koncesionáře, na výběru projektů, na předložení harmonogramu konkrétních kroků, ale samozřejmě také na rychlosti jejich realizace a na politické odvaze ke strategickému rozhodnutí. Prozatím vidíme pouze velmi opatrné přešlapování a téměř žádnou chuť začít doopravdy. Nerealizování znamená nejen nevyužití pozitivních efektů, ale také znevěrohodnění metody PPP jako aktuálního způsobu financování. To by si měli ti, kdo zodpovídají za státní finance, uvědomit.

České stavebnictví

  • Stavební produkce poklesla reálně již třetím rokem v řadě. V roce 2011 (-3,5 %) se však již pokles roku 2010 (-7,1 %) dále neprohloubil.
  • Finanční výsledky stavebnictví byly v roce 2011 nepříznivé a ještě horší než docílená výkonnost – zisk na provozní úrovni byl proti roku 2010 o téměř 30 % nižší (10,2 mld. korun), přírůstek dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku byl jen zhruba poloviční.
  • Ziskovost v odvětví klesá – stokoruna tržeb ve stavebnictví generovala pouze 1,42 Kč zisku (1,89 Kč v roce 2010). Potvrzuje se zřejmě, že v konkurenci o zakázky se stavební firmy mohou ocitat v cenové nabídce i pod úrovní nákladů na danou akci.
  • Nejvíce zaměstnanců ubylo podle dat z národního účetnictví ve stavebnictví (-14,2 tis.), které je zároveň jediným odvětvím, kde se v roce 2011 snížil i počet podnikajících (-3,1 tis. osob). Zdroj: ČSÚ

Jaké má teď podle vás stavebnictví jako obor reputaci?

Mediální masáže na veřejnost, kterých jsme v poslední době svědky, stavebnictví rozhodně neprospívají. Většinou jde přitom o desinformace a snahu o senzaci za každou cenu. Takovým případem je třeba D47, kdy se reklamační řízení vede prostřednictvím médií a bulváru. Přitom je zajímavé, že média o tom informují už půl roku, ale samotná společnost Eurovia obdržela oficiální oznámení teprve nedávno. Politika prostě pronikla do všech struktur a společně s děsivou nekvalifikovaností úředníků, hrátkami různých politických uskupení a lidí, kteří si dělají z politiky byznys, činí stavebnictví snadno zranitelným.

Stavební firmy jsou pod kritikou veřejnosti i kvůli předraženým veřejným zakázkám…

To je jedna z dalších fám, které se ujaly a které rádi opakují politici i média. A stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Přitom si nikdo nedal práci s tím, aby čísla skutečně srovnal. Ano, stavby často prodraží dlouhá investorská příprava a některé absurdní požadavky, přesto jsme i podle NERVu v cenách komunikací na úrovni 87 procent Evropské unie. Média a veřejnost ale stejně vidí české stavaře jako loupežníky.

Kdo je…

Ing. Václav Matyáš, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví

Absolvoval stavební fakultu ČVUT, začínal jako stavbyvedoucí ve VKD Kladno, kde se podílel zejména na výstavbě linek A a C pražského metra. V 80. letech měl ve společnosti Vodní stavby Praha na starosti přípravu stavby Jaderné elektrárny Temelín, později působil jako ředitel divize v podniku Vodní stavby Temelín. V letech 1995 – 2005 vedl společnosti Vodní stavby Bohemia a Hochtief VSB. V čele Svazu podnikatelů ve stavebnictví stojí už osmým rokem, je také členem správní rady ČVUT či statistické rady Českého statistického úřadu. Václav Matyáš je ženatý, má dvě dospělé děti a když mu čas dovolí, užívá si golf, lyžování a vážnou hudbu.

Žádné komentáře

Napište komentář

Doplňte správně hádanku *