Milada Váňová má stále energii pomáhat. Stará se o psy bezdomovců, nyní zakládá nadační fond pro děti

Brněnská rodačka a patriotka JUDr. Milada Váňová patří v jihomoravské metropoli mezi známé osobnosti. Za svou dlouholetou charitativní činnost získala hned několik ocenění. Nejsou to však ceny, které ji – přes pokročilý věk – stále ženou dál. Základem je to prostě její snaha pomáhat.

Milada Váňová se narodila v Brně a minulý měsíc ve svém rodném domě oslavila své 94 narozeniny. Stále je velmi aktivní, srší nápady a pozitivní energií.

Celý její život je bytostně spjat s Brnem. Narodila se v něm a převážnou většinu svého profesního života věnovala podniku Brněnské veletrhy a výstavy. Stála u jeho zrodu, první tři veletrhy vedla tiskové středisko pro zahraniční novináře a posléze zajišťovala účasti republiky na mezinárodních veletrzích ve světě a to až do odchodu do důchodu.

Jako seniorka se věnovala jednak pedagogické činnosti v oblasti cizích jazyků (má magisterský titul z filozofické fakulty) a rovněž aktivitám v sociální oblasti:

Již téměř šest let existuje v Brně spolek, který se soustřeďuje na problematiku psů, jejichž majiteli jsou lidé bez domova. Jeho název je „Můj pes a já – oba bez domova“. Důvodem pro jeho založení byla myšlenka paní Váňové: co bude s nemocným pejskem, když před ním veterinář zavře dveře, protože mu jeho majitel nebude moct zaplatit. Primární myšlenou bylo zajistit léčení psů těchto lidí na okraji společnosti zdarma, což se podařilo. Navíc v současné době má spolek vybudovaný systém preventivní péče o tyto psy – na jaře dostávají obojky proti klíšťatům, v červnu probíhají preventivní prohlídky a očkování, na podzim spolu s Veterináři  bez hranic zajišťuje spolek očkování proti vzteklině a počátkem prosince se koná setkání s majiteli těchto psů.

V roce 2021 založila nadační fond „Jasná cesta“, zaměřený na rozvoj nadání a talentu děti z brněnských základních škol, které žijí v sociálně slabém prostředí.

Před několika lety se paní Míla rozhodla odkázat po své smrti celý svůj majetek potřebným. Za to si vysloužila nominaci na cenu Via Bona, kterou Nadace Via oceňuje filantropii.

Za svou celoživotní práci ve prospěch Brna se jí dostalo několika ocenění.

Je nositelkou „Ceny města Brna“ za mimořádný přínos pro město, ceny Křesadlo Jihomoravského kraje za dobrovolnické aktivity v sociální oblasti a patří k 18 absolventům právnické fakulty, kterým byla udělena medaile Masarykovy univerzity při příležitosti oslav 100. výročí její existence – a to za filantropii.

Paní Miladě Váňové jsme položili několik otázek.

Co Vás vede k tomu pomáhat ostatním?

Nevím, asi je to mým celoživotním posláním. Moje životní postoje určitě ovlivnily ideové základy Sokola a skautu. Ať jsem v životě dělala cokoliv, nikdy nešlo o mě, ale o něco. Projevilo se to hlavně po roce 1989, kdy mě otázka bezdomovectví od jeho prvopočátku nenechávala klidnou. K tomu se přidal můj velmi kladný vztah ke zvířatům, zejména psům. Můj tatínek byl totiž kynolog tělem i duší a já vyrůstala ve společnosti psa. A pak už byl jen krůček k nápadu pomáhat právě bezdomovcům, kteří ke svému přežívání na okraji společnosti potřebují čtyřnohého kamaráda a je pro ně složité některé životní situace zvládnout. My se snažíme jim život  aspoň trochu ulehčit.

Karel Čapek v některé své povídce říká, že v životě se všechno uzavírá do nějakého kruhu. I já mám pocit, že díky této činnosti se jeden z kruhů uzavírá. Na počátku je moje první fotografie – na bříšku ležící dítě a vedle něho pes – a nyní je to zase pes, který naplňuje moje stáří. Myslím si, že tatínek by měl radost.  

Za své nápady jste byla několikrát oceněna. Jak to vnímáte?

Samozřejmě že každé ocenění potěší. Velmi mě překvapilo, že si někdo všiml, co dělám.

V aktuálním vydání Moravského hospodářství  máme přílohu Energie. Vy stále sršíte obrovskou životní energií. Kde ji berete?

Někdy si připadám jako stará unavená žena, která už nic nestíhá. Proto mě udivuje, že okolí mě vnímá jinak a že slýchám, že vyzařuji pozitivní energii. Kde se to ve mně bere, nevím. Faktem ovšem je, že jsem celý život hodně pracovala – duševně i fyzicky a že pohyb považuji za základ všeho, neboť nás udržuje nejen v dobré fyzické kondici, ale velmi pozitivně ovlivňuje i náš duševní stav.  

Nyní jste se pustila dalšího charitativního projektu – založení nadačního fondu Jasná cesta. Jak se zrodil tento nápad?

Uvědomila jsem si, že existuje řada neziskových organizací, které podporují rozvoj nadaných dětí a to bez rozdílu jejich  sociálního zázemí. A u mě vyvstala otázka: jak je to s těmi menšími ze základních škol, jejichž rodiče (rodič) nemají prostředky, aby jejich dítě mohlo navštěvovat nejrůznější kroužky, mohlo rozvíjet svoje schopnosti.

A tady by měl svou roli sehrát můj nadační fond – má umožnit těmto dětem jejich osobnostní rozvoj,  takový, jako mají ty ostatní děti, jejichž rodiče jsou na tom finančně lépe. Hlavní myšlenkou je zrovnoprávnit tyto děti, zamezit jejich ohrožení sociální vyloučeností.

Nedávno na TV programu ART běžel film o francouzském spisovateli A. Camusovi. Pocházel z chudé rodiny. Jeho talentu si všimnul jeho učitel, který mu zařídil stipendium, aby mohl studovat. Otevřel mu cestu k jeho rozvoji tak, že se z něho stal světoznámý spisovatel.

A to je přesně ono, co má být obsahem a náplní fondu: všimnout si a podat pomocnou ruku. A nadační fond má být tou životadárnou silou, aby „chudoba nebyla pohřebištěm talentů.“

Název fondu vychází z citátu Jana Amose Komenského: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“

A vy sama máte nějaké osobní životní motto či citát, kterým se řídíte?

Mám jich víc, jedno z nich je, a to je to skautské „spalovat svůj vlastní kouř“, tzn. neobtěžovat druhé svými problémy. Naučit se prostě některé věci vnitřně překonávat. Vím, že jsou lidi, kteří se musí vypovídat. A celá ulice pak musí vědět, že jejich pejsek je nemocný. Pokud by šlo o mě, neřekla bych nic, nebo jen velmi stručně jednou větou. Každý má v dnešní době spoustu problémů.

Druhé mám od své paní učitelky z obecné školy. Mívali jsme památníky, takové knížky pro věnování, upomínku, vzkaz či obrázek od někoho blízkého či kamarádů. Někdy ve třetí třídě jsem dostala od paní učitelky napsáno věnování, kterým mě v té době zklamala, protože jsem mu nerozuměla.  Zní: „Měj odvahu začít, vytrvalost dokončit a dojdeš úspěchu“. Později jsem zjistila, jak moc je pravdivé.

Člověk nejdříve potřebuje odvahu pro něco se rozhodnout… Řečeno poněkud nadneseně – člověk může vše, ale musí hrozně moc chtít. Pak přichází čas pro vytrvalost, a tady je důležité „makat, makat a zase jen makat, a to Zátopkovo:  když už nemůžeš, přidej! A je úplně jedno, zda jde o činnost fyzickou či duševní. A jestliže člověk poctivě pracuje, dojde úspěchu. Přinejmenším je mu odměnou pocit dobře vykonané práce. A jestliže si toho někdo všimne a ocení to, je to paráda.

Autor: Magda Slaninová, Kamila Fuchsová