Za pět minut dvanáct: V elektromobilitě nám utíká už i Polsko

V rozhovoru s Radkem Špicarem, viceprezidentem Svazu průmyslu, jsme hovořili o výzvách a překážkách rozvoje elektromobility v Česku. Proč je Česko v prodeji elektromobilů na předposledním místě v EU, a jaké kroky by měla vláda a průmysl podniknout, aby podpořily tento rozvoj? A proč nejen v této oblasti koukáme na záda i Polsku?

Česko je v prodeji elektromobilů na předposledním místě v EU. Čím to je?

Těch důvodů je víc. Kde je zakopaný pes, to jasně vyplývá z našeho porovnání s Německem. Prvním důvodem je koupěschopnost: máme třetinové mzdy a elektromobily jsou pořád ještě dražší než auta se spalovacím motorem. I když se začnou ceny během několika let vyrovnávat, tak dnes jsou prostě dražší a my tolik peněz nemáme. Za druhé: Němci jsou národ, který klade obrovský důraz na ochranu životního prostředí. U nás to zejména pro starší generaci je méně důležité téma. Třetím důvodem je absence incentiv, tedy motivace pro koupi. Například Německo, Norsko, Španělsko jsou země, které se snaží prodej elektromobilů podpořit. Tedy shrnuto jednou větou: finanční dostupnost, menší důraz na ochranu životního prostředí a nízká aktivita vlády. To vše způsobuje, že jsme v elektomobilitě na posledních příčkách.

Jaké jsou hlavní výzvy, kterým čelí rozvoj elektromobility v ČR?

Určitě je to cena elektromobilů. To je výzva pro samotné automobilky. Samozřejmě ta cena klesne v okamžiku, kdy tu bude opravdu masová produkce. Za druhé je to infrastruktura, kde Česko také přidat. Ani ne tak na venkově, kde si lidé mohou elektromobil za poloviční cenu oproti benzínu nabít ze zásuvky. Ale pro lidi, kteří tak jako já žijí ve městech a jsou odkázáni na nabíječky, je pocit nedostatečné infrastruktury velké téma.

Nakolik se jedná o pocit a nakolik je u nás objektivně infrastruktura horší než jinde?

V porovnání s jinými zeměmi na tom s infrastrukturou nejsme tragicky, ale na špičce rozhodně nejsme. Jsou zde místa – především velká města – kde je infrastruktura bez problému. Ale pak jsou tu menší města i určité územní celky, kde je to pro majitele elektromobilů náročné.

Hovořil jste o chybějící aktivitě vlády. Jaké kroky by měla podniknout, aby podpořila rozvoj elektromobility?

Snažíme se být realisti a vidíme, v jakém stavu jsou veřejné finance. Nežádáme tedy finanční podporu, nechceme ztrácet čas dobýváním se do zavřených dveří. Roli vlády vidím ve zrychlování povolovacích procesů, podpoře rozvoje nabíjecí infrastruktury a také ve změně rétoriky, která vysvětlí plusy a minusy elektromobility. Očekávám, že se bude na toto téma dívat pragmaticky, nikoli ideologicky jako na něco, co je třeba zastavit. Elektromobilita není český nebo evropský trend, ale je to světový, globální megatrend, který nezastavíme, ale je třeba jej využít. Vždyť my v Česku máme skvělé firmy dodávající infrastrukturu, součástky, samotná auta, zdroje energie. Kdybychom se k elektromobilitě stavěli proaktivně, české firmy na tom obrovsky vydělají.

Myslíte si, že elektromobily budou někdy masově prodávané i v ČR? Jak dlouho to podle vás potrvá?

Bude to trvat poměrně dlouho. Bojím se, že nám hrozí nová železná opona, kdy západ bude hodně napřed a my budeme dlouho skanzenem spalovacích motorů a tempo rozvoje elektromobility zde bude výrazně menší.

Sousední Polsko nedávno oznámilo několik masivních investic do továren v oblasti elektromobility. Ujíždí nám vlak i ve srovnání s Polskem?

Určitě ano. Poláci jsou mnohem větší trh, což e atraktivní pro investory. Staví dálnice a silnice výrazně rychleji, už jsou na rozdíl od nás na předcovidových číslech v ekonomice. Lépe tam funguje trh práce, mají silnější kapitálový trh a konečně mají i levnější energie, protože začali diverzifikovat zdroje dříve než my, kdo jsme do poslední chvíle byli závislí na ruském plynu a ropě. Takže ano, Poláci nám utíkají už teď.

Pokud uvedené trendy nezměníme, co by to znamenalo pro český autoprůmysl?

Obrovské riziko a ztrátu příležitostí. Když autoprůmysl neudržíme v jeho výkonnosti a nedokážeme končící technologie nahrazovat novou výrobou, povede to ke ztrátě pracovních míst. To bude mít dopady na státní rozpočet, sociální a zdravotní pojištění. A pak tu jednoho dne najdeme nezaměstnané lidi, kteří se těžko rekvalifikují. Důsledky pramenící z útlumu autoprůmyslu by na nás hodně bolely.

Nakolik je reálné, že se to stane?

Není to nezvratné, ale to riziko tu je a je třeba na tom začít pracovat. Určitě není pozdě, ale je za pět minut dvanáct.

Přechod na elektromobilitu je jednou z mnoha oblastí megatrendu, kterým je udržitelnost. Jak si Evropa stojí v oblasti udržitelnosti ve srovnání se zbytkem světa?

Udržitelnost je klíčový trend. Pokud jej někdo podceňoval, tak po válce na Ukrajině myslím, že je jasné, že je neudržitelný energeticky záviset na totalitárních režimech na východ od nás. V tom musíme posílit svou odolnost, nebýt vydíratelní. A aby se to podařilo, je třeba snižovat spotřebu, recyklovat, zajišťovat si zdroje ve stabilních zemích, které nepoužijí energie jako nástroj vydírání. Nebo ještě lépe – dokázat si energie zajistit na svém území. Evropa udělala jednu velkou chybu: vyhlásila v rámci Green Dealu elektromobilitu jako svou vlajkovou loď, ale nezajistila si předpoklady pro realizaci. Čína to udělala opačně: než začala hlásat a propagovat elektromobilitu, začala si zajištovat nerostné suroviny po celém světě, formou mezivládních dohod i prostřednictvím soukromých firem. Začala si připravovat firmy, které suroviny dokážou zpracovávat do součástek. A pak teprve nahlas ohlásili strategii a vrhli se i na mezinárodní trhy. O čínských elektromobilech ještě hodně uslyšíme.

Naopak EU vytvořila krásnou strategii, ale zanedbala přípravu na její implementaci. A teprve teď zjišťujeme, jaké suroviny potřebujeme a na kom všem jsme závislí. Kromě surovin ale nemáme ani nejlepší software, špatně pracujeme s velkými daty a strojovým učením ap. Přitom Evropa má pořád šanci svoje zpoždění dohnat. Máme spoustu nerostných surovin ve Finsku, Švédsku, Španělsku a dokonce i u nás v Česku. Disponujeme dnes i vysoce inovativními technologiemi, které mohou udělat těžbu udržitelnější. Dobrým příkladem je Draslovka v Kolíně, která umí při těžbě jedovatý kyanid nahradit glycinem, který nenese žádnou speciální ekologickou zátěž.

Když hovoříte o českých surovinách: jste optimista, pokud jde o těžbu lithia v Krušných horách?

Doufám, že se to podaří a že dokážeme lithium u nás těžit, a to velmi šetrně bez dopadů na ekologii. V tom je třeba být nezávislý na externích zdrojích. Je ale třeba uvažovat v souvislostech: ne, že budeme surovinu „vyvážet na stojato“, jako kdysi stromy. Pro nás je optimální scénář, kdy u nás vytěženou surovinu dokážeme i zpracovat a taky na tom adekvátně vydělávat. Znamená to zpracování do baterií na našem území a jejich umístění do aut, která jsou rovněž vyrobená v ČR.

Co bude trend udržitelnosti znamenat pro české firmy?

My v Česku máme někdy pocit, že EU na udržitelnost až moc tlačí a že to pro nás drahý špás. Ale rozhodně se tématu udržitelnosti nevyhneme a je třeba se na ni připravit. Zanedlouho začne platit CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive), která se týká nefinančního reportingu. Firmy budou muset počítat své uhlíkové stopy. Budou vykazovat např. bankám, že uhlíkovou stopu snižují, aby se vůbec dostaly k úvěrům. Je třeba, aby se na to začaly připravovat a nedopadlo to jako GDPR, kdy jsme se připravovali na poslední chvíli a bylo z toho víc škody než užitku.

I dekarbonizace se dá dělat rozumně: zjistíme díky ní svoje neefektivnosti, snížíme spotřebu a ušetříme peníze. CSRD pomůže s novými technologiemi prostřednictvím uhlíkového auditu. Ale je třeba patřičné kroky dělat včas.

Svaz průmyslu a dopravy ČR na svém Sněmu vytyčil vládě ČR prioritní oblasti pro podporu a rozvoj ekonomiky v Česku. Které to jsou?

Jsme si vědomi potřeby stabilizovat veřejné finance a jsme rádi, že se do toho vláda pustila. Co se nám ale nelíbí, je zaměření pouze na restriktivní kroky jako je zvyšování daní. My bychom rádi viděli na stole prorůstová opatření. Očekáváme od vlády řešení vysokých cen energií, které jsou pro nás jako nejprůmyslovější ekonomiku Evropy dlouhodobě neudržitelné. Očekáváme konečně zkrácení a usnadnění povolovacích řízení. Máme naprosto vyprázdněný trh práce a zároveň vláda drží restriktivní opatření, která brání příchodu zaměstnanců ze zahraničí. Nedostatečná je digitalizace a rozvoj státní správy, tam se také úsilí vlády musí zaměřit.

Vláda ale např. v oblasti digitalizace nebo stavebního řízení má snahu a podniká potřebné kroky.

Jak se říká v Ostravě, snaha není koksovatelná. Potřebujeme nikoli snahu, ale výsledky. Typickým příkladem je digitalizace stavebního řízení. Vláda na tom pracuje, ale výsledek zatím není. Jsou tu ale příklady dobré praxe, jako je např. bankovní identita, které ukazují, že budoucnost je ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru.

Autor: Ladislav Koubek