Igor Šefr mezi pravdou a srbským samopalem

S fotoreportérem a velmi zábavným Igorem Šefrem, který před několika dny ve věku 59 let odešel z tohoto světa, jsem měl tu čest pracovat několik roků v Lidové demokracii. Absolvovali jsme spolu také reportážní cesty, kromě jiných do válečné Jugoslávie v červenci 1991 a o měsíc později, v době puče proti Gorbačovovi, také do Sovětského svazu.

Později narozeným bych rád vysvětlil, že Lidová demokracie byl po desítky let název deníku Československé strany lidové. Dost nejasný název pocházel z doby, kdy nám železnou rukou s pomocí mocného Sovětského svazu vládli předchůdci dnešní Filipovy protičeské Komunistické strany Čech a Moravy. Igor byl nejen výborný fotograf, ale i člověk s velkým smyslem pro humor. Neopustil ho zcela ani v okamžiku, když na něj v červenci 1991 zamířil srbský ozbrojenec u města Dvor na Uni samopal. Igor ho přesto stačil vyfotit. Tuto fotografii pak kromě deníku Lidová demokracie uveřejnil ve výrazné úpravě na první straně prestižní německý deník Süddeutsche Zeitung.

Nezapomenutelná byla rovněž naše společná cesta do Bratislavy na jakousi demonstraci příznivců Josefa Tisa, která se uskutečnila přibližně půl roku před rozdělením Československa. Na náměstí SNP se konalo několikatisícové shromáždění příznivců tohoto po válce popraveného slovenského kněze a politika. Igor se vměstnal mezi pozvané hosty a nacionalisticky laděné novináře. Když se ozvala výzva jednoho z pořadatelů – „vykopejte ty pražské židovské novináře z tribuny“, Igor se nenechal „vykopat“, protože, jak se nechal slyšet, není přece ani z Prahy a ani židovské víry či národnosti, Celou situaci tak okomentoval s humorem sobě vlastním.  Ještě než Igor vážně onemocněl, vedli jsme spolu občas debaty na různá politická témata. Většinou jsme se shodli.

  Do brněnské redakce Lidové demokracie jsem se na přímluvu jejího tehdejšího redaktora Jaromíra Dufka dostal ke konci 80. let, tedy ještě za komunistů. Až do té doby jsem vykonával profese, které nijak nesouvisely s mým dosaženým vzděláním. Ihned po nástupu do redakce jsem pochopil, že zde pracuje řada lidí podobných politických názorů, jaké jsem měl já. Působil tam například absolvent filozofické fakulty Antonín Drobný, jehož otec byl dlouholetým politickým vězněm. Moc rád vzpomínám na již zmíněného Jardu Dufka nebo také na Pavla Švyhnose. Oba jmenovaní byli vzdělaní lidé s velkým rozhledem. V čele redakce stál znalec české literatury Lumír Kuchař, který si mne pozval na krátký vstupní rozhovor. První otázka zněla: „Co pijete?“ Nemyslel tím samozřejmě pitnou vodu. Odpověděl jsem mu podle pravdy, že mám rád pivo i víno. Kuchař bez mrknutí oka řekl, že ho moje odpověď těší, protože má víno taky hodně rád. Pivo již ale méně. „Jste přijat, protože nelžete a neděláte ze sebe abstinenta, které nemám příliš v lásce.“ Pravdou je, že šéfredaktor sám dokázal v pracovní době spořádat velké množství čaje.

Až do listopadové revoluce byla mou hlavní pracovní náplní odpolední a večerní práce v tiskárně, kde se lámaly noviny. Psaním byli pověřeni většinou jiní kolegové, i když i já jsem občas publikoval kratší články. Po revoluci se ale vše změnilo. Byl jsem pověřován děláním rozhovorů, psaním reportáží a rozmanitých článků. Po pádu komunismu přišla do redakce také řada nových lidí, z nichž někteří nemohli do té doby novinářskou práci vykonávat ani v tiskárně. Byl mezi nimi například chartista Radomír Malý, vydavatel samizdatu Mirek Klepáček, balkanista Václav Štěpánek či slavný básník a dlouholetý politický vězeň Zdeněk Rotrekl. K této milé společnosti se později přidal a držel partu také již zmíněný fotograf Igor Šefr. Abychom „drželi partu“ si zejména přál jeden z vedoucích redaktorů Jaroslav Houba. Vzpomínám si dodnes, jak při vyslovení slova „parta“ charakteristicky ráčkoval. K nejvýraznějším osobnostem brněnské redakce Lidové demokracie patřil dnešní vysokoškolský profesor Libor Jan, který již delší dobu působí jako vedoucí Historického ústavu Filozofické fakulty MU v Brně.

Pro název tohoto článku, v němž zejména vzpomínám na nedávno zesnulého Igora Šefra, jsem si vypůjčil modifikaci názvu  čtivé knihy publicisty Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, jejíž obsah jsem chtěl s Igorem prodiskutovat. Určitě by ho kniha zaujala. Bohužel jsem to již nestihl a pouze jsem Igorovi mohl v pondělí na jeho pohřbu v myšlenkách vytknout, že ještě nějaký ten čas tady kvůli našim politickým debatám nezůstal. Určitě bychom se také vrátili k naší válečné cestě do bývalé Jugoslávie, kdy Igor odvážně vyfotografoval nevypočitatelného srbského ozbrojence s namířenou zbraní. Bohužel služebně či na dovolenou již spolu ale nikam nepojedeme.   

Autor: Kristián Chalupa

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *