Miroslav Bárta: Největším nepřítelem přírodního prostředí i demokracie je nevzdělaná společnost

Pokud chceme, aby lidé chápali svět na základě odborných faktů, uchopili svůj kus odpovědnosti za něj, musí být inspirování a chtít, říká v rozhovoru k nové výstavě Udržitelnost a civilizace její spoluautor Miroslav Bárta, profesor egyptologie na Univerzitě Karlově.

Pojem „udržitelnost“ je nyní velmi často skloňován. Co je podle Vás udržitelnost v tom pravém slova smyslu? A co je hlavní myšlenkou výstavy?

Myslím, že skutečná udržitelnost je vize pro dlouhodobou smysluplnost jednání a uvažování z pohledu dané osoby, jejího okolí, podnikání i světa jako takového. V jedné větě: to, co všichni děláme, by mělo dávat obecně smysl (nebýt striktně úzce účelové), být ohleduplné k našim zdrojům a přírodnímu prostředí, ale i podporovat hledání nových a energeticky výhodných řešení. K tomu, abychom udělali tuto planetu lepší, prostě potřebujeme zdroje energie. Jde o to soustředit se na ekonomiku a energetiku s vizí a odolnou, tedy vzdělanou občanskou společností. Největším nepřítelem přírodního prostředí i demokracie je nevzdělaná, ignorantská společnost s pokleslými pseudoelitami.  

Jak dosáhnout toho, aby se udržitelnost dostala „pod kůži“ široké veřejnosti a jako takovou jsme ji vzali za svou, jde kupříkladu o změnu přístupu ke zdrojům? Co ještě dalšího byste uvedl, v čem vidíte ty nejzásadnější chyby?

Viděl jsem země na různém stupni rozvoje a vývoje a mohu jednoznačně říci, že determinujícím faktorem je vzdělanost, úplně stejně jako u demokracie. Máme vše. Co je třeba, abychom se ze studia civilizací, které považuji za zásadní vědu pro toto století, poučili: máme poznání, znalosti, technologie i komunikační nástroje. Proč tak nečiníme, je jiná věc. Tato relativní neúspěšnost bohužel otevírá pole různým demagogům, pošukům ale i velmi nebezpečným manipulátorům překrucujícím fakta    

Do jaké míry souvisí pohled/přístup k udržitelnosti s vyspělostí daného státu (civilizace), je možné vůbec někdy tento přístup sjednotit celosvětově?

V tuto chvíli to tak nevypadá, ale nic jiného světu zřejmě v dlouhodobé perspektivě nezbyde. Problematiku oteplování, růstu CO2, přibývání plastů a odpadu obecně, uvolňování metanu, vzestupu hladin moří a oceánů, zasolování a eroze půdy, zemědělství na svých limitech, nových hustých zdrojů energie, vypínaní se Golfského proudu a mnoha dalších nevyřeší Evropská Unie. Ty mají celoplanetární řešení. Otázkou je, zda dříve, než k dohodě dospějeme, nedojde z naší strany k civilizační sebevraždě. 

Můžeme některé potřebné posuny vnímat z našeho pohledu jako „krok zpátky“, resp. nežili náhodou naši předkové udržitelněji? Případně naopak, jak a z kterých chyb z minulosti bychom se měli poučit? 

To, že žijeme, jak žijeme je důsledkem především naší vyspělosti, komplexity kombinované s nedostatkem ohledů k dlouhodobým obecným zájmům, životnímu prostředí i našim zdrojům. Těžko se jí vzdávat, ti, co horují pro nerůst jako řešení, by si měli uvědomit, že jeho důsledkem by nevyhnutelně byl například vyšší počet mrtvých v důsledku neléčení a nedostatku léků, pokles vzdělanosti, neschopnost bránit se zemím, které na nerůst rozhodně nepřistoupí – například v Africe, Asii, ale i na mnoha dalších kontinentech. Jsme civilizace, která je na rozhraní a vydat se další cestou k vyšší složitosti se zdroji dostatečnými k tomu, abychom řešili nové a čím dál složitější problémy je zásadní výzvou leadershipu, politiky a především vědy. V tomto ohledu je srovnávací studium civilizací naprosto zásadní, protože nabízí v řadě ohledů zajímavé odpovědi.  

Jakou roli by ve změně přístupu měly sehrát politické špičky, významné firmy či vzdělávací a vědecké instituce?

Vůdcovství hraje v osudech každé země. A civilizace zásadní roli. Myslím a věřím, že máme na dosah dobu, kdy budeme ve veřejném prostoru moci vidět podstatně lepší vůdcovství nesené nejen politiky, ale i lidmi z oblasti technologií, vědy, armády nebo businessu. Nicméně, za stejně důležité považuji to, aby si každý z nás uvědomil, že můžeme pro svět v rámci svých možností mnohé dobré vykonat – působením na okolí, svou odpovědností, výchovou dětí, chováním, netolerancí k šlendriánu a lobbismu (viz například skládky do roku 2030).

Jaká byla práce na přípravě výstavy pro Vás samotného – jak ji zpětně hodnotíte? Přinesla Vám třeba nové souvislosti při pohledu na celou problematiku? Co patří k těm nejzajímavějším?  

Všechna témata považuji za skvělá, a přesto pokrývají jen část problematiky udržitelnosti. Je to jako v supermarketu, každý si najde to, co mu vyhovuje nejlépe. Největší přínos vidím v týmové práci mnoha odborníků, což je vždycky nejlepší cesta k synergii a poučení. Takže pokud mohu mluvit za sebe, já jsem dnes mnohem poučenější než na začátku tohoto projektu. A jsme opět u vzdělanosti – pokud chceme, aby lidé chápali svět na základě odborných faktů, uchopili svůj kus odpovědnosti za něj, musí být inspirování a chtít. Kéž je naše výstava malou součástí této cesty… 

Miroslav Bárta je profesorem egyptologie na Univerzitě Karlově, člen Americké Akademie Umění a Věd a zabývá se srovnávacím studiem civilizací. V roce 2021 vydal teorii sedmi zákonů vývoje civilizací. Jeho objevy zásadně ovlivnily stav našeho bádání o staroegyptské a civilizacích obecně. Spolu s Markem Novákem je hlavním autorem venkovní putovní výstavy Udržitelnost a civilizace.  

(fuk)